Pexeso pro děti
na prázdniny

Za pár korun spoustu legrace
a ještě dětem cvičíte paměť.
Kód: NaPrazdniny

199 s kódem
více  Zavřít popis alba 
  • loni na podzim
  • 17 zobrazení
  • 0
  • 00
více  Zavřít popis alba 
  • 7.10.2018
  • 24 zobrazení
  • 0
  • 00
Trojmezí – místo, kde se setkávají hranice tří států. Na mapě Evropy jich najdeme desítky. Česko – německo – polské Trojmezí leží na soutoku Lužické Nisy a Oldřichovského potoka. Státní hranice vedou středem obou toků. Nachází se necelé 2 km od centra Hrádku nad Nisou a nedaleko německé Žitavy. Nejbližším polským větším městem je Bogatynia.

Česko-německo-polské Trojmezí je svědkem proměn, kterými střední Evropa procházela v posledních 70 letech. Vzniklo až v roce 1945 na základě Postupimské dohody. Tehdy byla státní hranice mezi Německem a Polskem posunuta západním směrem k linii Odra – Nisa. Trojmezí bylo poté léta nepřístupné. Státní hranice, byť mezi spřátelenými zeměmi bývalého socialistického bloku, byly uzavřeny a dobře střeženy. Změna nastala až po roce 1989 s otevřením nových hraničních přechodů. Až od tohoto období nic nebrání návštěvě tohoto symbolického místa.
V roce 2004 se Trojmezí stalo svědkem Hvězdné chvíle Evropy, velké oslavy rozšíření Evropské unie. Proces otevření hranic by dokončen v roce 2007, kdy se Česká republika a Polsko staly součástí schengenského prostoru. Česko-polskou hranici lze překročit po lávce přes Oldřichovský potok. Břehy Nisy spojoval ještě nedávno Nebeský most, který býval 200 metrů od Trojmezí po proudu řeky, ale z důvodu špatného technického stavu byl zbořen. V současnosti města Hrádek nad Nisou, Žitava a Bogatynia usilují o výstavbu kruhového mostu přímo nad soutokem obou toků.

Na české straně Trojzemí je umístěn symbolický trojstranný žulový obelisk a dřevěná zvonička. Spolupráci tří měst v Trojzemí připomíná pomník na polské straně. Na německé straně Trojmezí je umístěn kříž a nedaleko odpočinkové místo pro turisty. Na Trojmezí trvale vlají státní vlajky všech tří zemí a modrá vlajka Evropské unie.
Na tomto symbolickém místě se každým rokem na jaře konají lidové slavnosti Společnou cestou, ekumenické bohoslužby, v červnu sem po řece přiváží poselství víla Nisa a v prosinci obyvatelé Trojzemí posílají vzkaz v láhvi po vodě. Po otevření hranic řeka Nisa ožila také díky turistům, kteří ji na lodích sjíždějí od Machnína až do saského města Ostritz.
více  Zavřít popis alba 
  • 29.9.2018
  • 42 zobrazení
  • 0
  • 00
Görlitz, česky Zhořelec (hornolužickosrbsky Zhorjelc, polsky Zgorzelec či zastarale Zgorzelice), je velké okresní město v saské Horní Lužici, a zároveň nejvýchodnější město Německa na státní hranici s Polskem. V období do 31. července 2008 bylo samostatným městským okresem. Město má přibližně 56 tisíc obyvatel. Německý Görlitz tvoří historická část Zhořelce; někdejší východní předměstí, které odděluje řeka Lužická Nisa, představuje dnes samostatné polské město Zgorzelec. Město je zakládajícím členem Euroregionu Nisa, v jehož rámci jsou od roku 1998 obě části alespoň formou proklamace opět spojeny v tzv. „Evropské město Görlitz/Zgorzelec“. Historické centrum, v němž se zachovalo asi 4 000 památkových objektů ze všech hlavních fází středoevropských architektonických stylů (pozdně gotické, renesanční a barokní měšťanské domy), je označováno za nejrozsáhlejší památkovou rezervaci v Německu. Jedinečné panorama učinilo z města populární lokaci k natáčení filmů, což je důvod, proč je také nazýváno „Görliwood“
více  Zavřít popis alba 
  • 29.9.2018
  • 37 zobrazení
  • 0
  • 00
Krajinný park na březích řeky Lužické Nisy na hranici mezi Polskem a Německem je největším anglickým parkem ve střední Evropě. Park leží přibližně 50 km severozápadně od města Zhořelec u města Bad Muskau a rozkládá se na celkové ploše 830 ha, z čehož 560 ha bylo zapsáno na seznam UNESCO. V současnosti se přibližně dvě třetiny parku nacházejí na polském území a jedna třetina na německém.
Pücklerův krajinářský park Muskau byl založen hrabětem Hermannem von Puckler-Muskau v letech 1815 až 1844. Po návratu z Anglie Pückler se rozhoduje přebudovat původní francouzskou zahradu na anglický park. Vykupuje sousední pozemky a v roce 1817 začíná s budováním jezera pojmenovaného podle jeho druhé manželky na Luciiensee okolo zámku. V roce 1819 zve k spolupráci na stavebních úpravách původní středověké pevnosti na Nový zámek architekta Karla Friedricha Schinkela. V roce 1845 Pückler panství Muskau kvůli finančním potížím prodává. Získává ho Friedrich von Oranien-Nassau, který zaměstnává Eduarda Petzolda, Pücklerova žáka.
více  Zavřít popis alba 
  • 29.9.2018
  • 23 zobrazení
  • 0
  • 00
Budyšín (německy Bautzen, hornolužickosrbsky zvuk Budyšin, polsky Budziszyn; do 3. června 1868 oficiálně Budissin) je velké okresní město v německé spolkové zemi Sasko, které leží na horním toku řeky Sprévy ve stejnojmenném zemském okresu. Se svými přibližně 40 000 obyvateli je druhým největším městem Horní Lužice a zároveň její historickou metropolí. Sídlí zde významné kulturní a spolkové instituce Lužických Srbů, k nimž se dnes hlásí asi 5–10 % obyvatel města. V historickém centru se nacházejí hodnotné památky (hrad Ortenburg a část hradeb, obranné věže, kostely a dominanta města: tzv. simultaneum – konkatedrála sv. Petra, kterou využívá katolická i evangelická církev). Pro město obklopené Hornolužickým vřesovištěm na severu a Hornolužickou vrchovinou na jihu je charakteristická z dálky patrná malebná silueta.
více  Zavřít popis alba 
  • 28.9.2018
  • 23 zobrazení
  • 0
  • 00
Bastei je to snad nejnavštěvovanější místo Saském Švýcarsku a nutno říci, že právem. Tato krásná vyhlídková skála se tyčí 190 metrů nad hladinou moře, asi 1,5 km od Rathenu. Úchvatné to místo.
Nachází se zde přírodní rezervace Naturschutzgebiet Bastei, která má rozlohu okolo 800 hektarů, byla ustanovena v roce 1938 a je nejstarší v Saském Švýcarsku. Pro turisty je zde přípraven hotel se vším komfortem a komplex restaurací. Největší atrakcí areálu je dlouhý kamenný most o délce 76 metrů vklíněný mezi skály, tzv. Basteibrücke. Kamenný most vznikl lidskou rukou již v roce 1826, kdy se Saské Švýcarsko začalo zpřístupňovat prvním turistům, kteří v duchu romantismu podnikali cesty do přírody.
Dnešní podoba mostu je z roku 1851, most vede přes Kuní jámu (Mardertelle) a spojuje tak Bastei se skálou Neurathen, kde v terénu najdete poslední zbytky hrádku z poloviny 14. století. Při úpatí skály jsou další zbytky skalního hrádku Altrathen, jsou však již velmi nepatrné. K zajímavostem patří skalní divadlo Felsenbühne s kapacitou 2000 míst, které bylo zřízeno v roce 1936. V blízkém údolí Grünbachtal je Kosí jezero – Amselsee. Bastei spadá pod obec Kurort Rathen, na pravém břehu Labe, jsou to příjemné lázně, původně ves rybářů a kameníků. Na levém břehu pak leží obec Oberrathen, kde je vlaková zastávka a parkoviště, spojení mezi oběma břehy zajišťuje přívoz.
více  Zavřít popis alba 
  • 28.9.2018
  • 17 zobrazení
  • 0
  • 00
Mariina skála nebo také Mariina vyhlídka (německy Marienfels) je pískovcový skalnatý kopec v Českosaském Švýcarsku. Nachází se severně nad obcí Jetřichovice a je vysoký 428 metrů nad mořem.
V roce 1856 nechal na vrcholku postavit Ferdinand Bonaventura, 7. kníže Kinský chatku, která sloužila jako pozorovatelna protipožárním hlídkám. V devatenáctém století také získal kopec své současné jméno, když byl pojmenován po Marii Anně Kinské, manželce majitele panství. Předtím nesl kopec jméno Velký Ostrý (německy Grosser Spitziger).
V roce 2005 chata na vrcholu shořela následkem nedbalosti návštěvníků, ale byla o rok později nahrazena chatou novou.

Skalní hrad Falkenštejn byl vystaven v masivu Havraního kamene (303 m).
Hrad vznikl ve 13. století na ochranu České stezky do Míšně a Lužice. Hrad byl vždy součástí Kamenického panství, měl též funkci správní. První písemná zmínka o hradu je z roku 1395. Hrádek vlastnili Berkové z Dubé, Vartemberkové a v době pohusitské se skalní hrádek Falkenštejn stával sídlem nejrůznějších lapků, proto je v roce 1444 obléhán a poškozen. Zájem o skalní hrádek oživil až romantismus 19.století, kdy se stává oblíbeným výletním cílem. V 19. století se sem pravidelně každou neděli chodila bavit mládež z Jetřichovic a i poté se hrádek těšil stálé pozornosti. Jako cíl pro výletníky byl skalní hrádek Falkenštejn zpřístupněn v roce 1852 díky Vilemíně Kinské, která nechala upravit přístup ke hradu a celý areál pro turistiku. Poblíž cesty na hrad je reliéf erbovního znaku sokola s křížkem. Na hrádku jsou stopy po studni a zbytky rozlehlé komnaty, vedle vytesaná místnost byla kaple s kamenným oltářem. U přístupové rozsedliny pak naleznete pamětní desku B. Kletečky, který zde v roce 1974 tragicky zahynul.
více  Zavřít popis alba 
  • 28.9.2018
  • 25 zobrazení
  • 0
  • 00
Hrad Střekov (německy Schreckenstein) je zřícenina, která tvoří výraznou dominantu a symbol města Ústí nad Labem. Stojí na 100 m vysoké nepřístupné znělcové skále nad pravým břehem řeky Labe ve čtvrti Střekov, zhruba 2,5 km jihovýchodně od centra města. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka ČR.
Historie
Střekov nechal před rokem 1319 vybudovat Jan Lucemburský k ochraně labské plavby. Nový hrad tak převzal funkce ústeckého hradu, který vzápětí zanikl.[2] Vlastní stavbu provedl pražský měšťan Pešík z Veitmile. Téměř celé 14. století byl hrad v majetku rodu Vartenberků. Na přelomu 15. a 16. století došlo v rámci přestavby k rozšíření obytných prostor. Roku 1563 hrad přešel do majetku rodu Lobkowiczů, kteří provedli kolem roku 1565 některé další úpravy. Za třicetileté války obsadili hrad v roce 1631 Sasové, v roce 1634 krátce Švédové a pak následně se od roku 1639 stal opět opěrným bodem Švédů, kteří z něj ovládali okolní kraj. Po roce 1645 sloužil hrad jako posádka také vojskům Torstensonovým. V tomto období také švédská posádka prohloubila a rozšířila koryto Labe, aby umožnila plavbu větších lodí s válečnou kořistí.

Od konce 17. století přestal být Střekov trvale obydlen a zůstal opuštěn. V 19. století byl znovu objeven romantiky a došlo k jeho obnově. Dojmy z hradu líčil ve svých dopisech například Johann Wolfgang Goethe nebo Richard Wagner, jenž údajně inspirován hradem složil svou operu Tannhäuser. Maloval zde Adrian Ludwig Richter. Z českých romantiků jej navštívil Karel Hynek Mácha.
více  Zavřít popis alba 
  • 28.9.2018
  • 36 zobrazení
  • 0
  • 00
více  Zavřít popis alba 
  • 29.7.2018
  • 17 zobrazení
  • 0
  • 00
Největším lákadlem pro fanoušky letectví bude vystoupení originálních historických letounů nebo jejich věrných letuschopných replik. Počínajíc první československým dolnoplošníkem Avia BH 1 z roku 1923, československý letou Beta Major z VHÚ, německý letoun Arado 96BN, sovětský stíhací letoun Jak-3, americký pozorovací letoun Piper Cup nebo americký válečný dopravní letoun Beechcraft 18. Dále se divákům samozřejmě představí poválečná výroba čs. letounů řady Zlín, zemědělské letadlo Z37 Čmelák i se Štefanem a dále jako každý rok se představí Centrum leteckého výcviku Pardubice státního podniku LOM letouy L-410, vrtulník Mi-2. Jako každý rok uvidíte i leteckou akrobacii.
V letošním roce dále slavíme 60 let od začátku výroby známeho československého celokovového větroně Blaník. Tento větroň se stal nejznámějším a nejoblíbenějším kluzákem světa. Letiště Letňany má tu čest býti sousedem znovuzrozené firmy Blaník a její nové továrny. Blaník s námi letos oslaví bohatým programem Den Letiště. Předvede jak vzlet větroněm taženým ze země tak vlekem za letounem Dynamic nebo moderní kluzákovou akrobacii. Ve speciálním programu přichystal prohlídky montáže firmy i odborné přednášky.
více  Zavřít popis alba 
  • 8.9.2018
  • 65 zobrazení
  • 0
  • 00
Prodaná nevěsta je komická opera o třech dějstvích Bedřicha Smetany na libreto Karla Sabiny. Bedřich Smetana ji napsal v letech 1863–1866, premiéru měla 30. května 1866 v Prozatímním divadle v Praze. Zásluhou Emmy Destinnové byla v roce 1909 opera uvedena v Metropolitní opeře v New Yorku. Premiéru dne 19. února 1909 dirigoval Gustav Mahler. Opera byla uvedena v němčině v překladu Maxe Broda.

Krušina - Roman Janál, Ludmila - Ivana Šaková,
Mařenka - Dana Burešová, Mícha - Pavel Horáček,
Háta - Lenka Šmídová, Vašek - Josef Moravec,
Jeník - Aleš Briscein, Kecal - Luděk Vele,
Principál - Jan Ježek, Esmeralda - Jana Sibera,
Indián - Zdeněk Harvánek

Dirigent - Jan Chalupecký, Režie - Jana Divišová, Renée Nachtigallová,
Kostýmy - Josef Jelínek, Sbormistr - Pavel Vaněk,
Choreografie - Kateřina Dedková, Hudební příprava - Jitka Nešverová
více  Zavřít popis alba 
  • 2.9.2018
  • 39 zobrazení
  • 0
  • 00
Muzeum je součástí Vojenského historického ústavu a sídlí v prostorách bývalého vojenského letiště Piešťany.
Stálé expozice Vojenského historického muzea Piešťany tvoří výzbroj československé armády v období od roku 1945 do roku 1992. Muzeum otevřelo 25. září 2004 po přesunutí expozice z Trenčína.
Na své obrovské ploše nabízí návštěvníkům možnost vidět více než 100 kusů těžké i lehké techniky, letadel i vrtulníků. Vystavené jsou na volné ploše a ve třech bývalých hangárech.
V roce 2016 prošlo muzeum modernizací a otevřela novou multimediální část v prostorách Centrální expozice.
více  Zavřít popis alba 
  • 11.8.2018
  • 59 zobrazení
  • 0
  • 00
Trenčín (maďarsky Trencsén, německy Trentschin, latinsky Trentsinium nebo Laugaricio) je krajské a okresní město na západě Slovenska na řece Váh, 110 km severovýchodně od Bratislavy, 12 km od hranic s Českem. V roce 2015 zde žilo kolem 55 700 obyvatel a bylo 9. největší slovenské město.
Patří mezi nejstarší slovenská města. Jeho vznik determinovalo zúžené místo údolí Váhu, kde byl na vyvýšenině nad řekou vybudován Trenčínský hrad s rozhledem na kotliny po i proti proudu. Po řadu staletí byl hrad a posléze město pod ním střediskem uherské župy zahrnující střední i horní Pováží. Za Československa byl Trenčín jen řadovým okresním městem (součást Bratislavského, resp. Západoslovenského kraje), ale po osamostatnění Slovenska je od roku 1996 opět střediskem vlastního kraje a celostátně významným centrem obchodu, hospodářství, kultury a sportu. Svá sídla a pobočky zde mají mnohé instituce a společnosti. Dlouholetou tradici ve městě mají výstavy a veletrhy, město je známé i jako město módy.
Trenčín je přirozeným geografickým centrem středního Pováží, kde se stýkají dopravní tahy vedoucí údolím Váhu s kolmými trasami z Moravy do slovenského vnitrozemí. Trenčínský úsek středního Pováží je zároveň jednou z nejsouvisleji urbanizovaných aglomerací na Slovensku. Představuje ji především pás měst a obcí táhnoucí se mezi Trenčínem a Púchovem po levém břehu Váhu v délce téměř 40 kilometrů: Trenčianska Teplá, Nová Dubnica, Dubnica nad Váhom, Ilava, Košeca, Ladce a Beluša. Zde žije asi 120 000 obyvatel.

Pamětihodnosti:
-Trenčínský hrad stojí na skalní výšině, pod kterou původně tekla řeka Váh, jejíž koryto se později posunulo dál. V současné době je pod skálou centrum města a silniční komunikace. Už ve 2. století vznikl na skále kamenný hrad. Rozšiřoval se od 13. století. Hrad byl ve vlastnictví několika šlechtických a královských rodů, nejznámějším vlastníkem byl Matúš Čák Trenčanský. Po něm hrad vlastnili i Ludvík Veliký, Zikmund Lucemburský, Štefan a Jan Zápolští a od roku 1600 Ilesháziovci. V roce 1790 hrad zničil požár.
-Farské schody vedoucí z náměstí ke kostelu byly postaveny v roce 1568 k umožnění přesunu obránců města k městským hradbám při farním kostele, i jako spojnice ke zbrojnici postavené v roce 1565 při farním kostele. Schody poškodil požár v roce 1708. Do dnešní podoby byly upraveny v letech 1978–1981.
-Farní kostel
-Pohřební kaple a kostnice svatého Michala při farním kostele je jedinou dochovanou gotickou stavbou v Trenčíně.
-Městská brána je původní, ale časem nastavená věžovitá stavba z první poloviny 15. století. Byly vybudovány dvě brány, z nichž se zachovala pouze Dolní brána (Turecká). Brána je typická gotickým lomeným obloukem nad kterým se nacházejí dva latinské nápisy a erb města. Jeden z nápisů tvrdí Jestliže Bůh nehlídá město, darmo bdí ten, kdo ho hlídá.
-Římský nápis na hradní skále pochází z 2. století n.l. jako nejseverněji položený důkaz pobytu římských legií z dob markomanských válek. Vojáci přezimovali v osadě Laugaricio, která se stala později základem pro město Trenčín. V současnosti se nachází nápis za hotelem Tatra, dnes hotel Elisabeth. Nápis je vidět proskleným průhledem z prvního patra hotelu.
-Morový sloup se sochou Svaté Trojice na vrcholu je umístěn na Mírovém náměstí. Vznikl v roce 1712 jako památka na morovou epidemii z roku 1710 na podnět župana hraběte Mikuláše Ilešháziho.
-Kostel a klášter piaristů (dříve jezuitů) na hlavním náměstí, postavený v barokním stylu.
-Evangelický kostel postavený kolem roku 1795.
-Židovská synagoga je historizující stavba s byzantskými a maurskoorientálními prvky z roku 1913 na místě starší synagogy.
více  Zavřít popis alba 
  • 11.8.2018
  • 41 zobrazení
  • 0
  • 00
Budatínský zámek se nachází na Slovensku v žilinské městské části Budatín na soutoku řek Váh a Kysuca. Je zachovalý a zpřístupněný pro veřejnost.
Původně vznikl jako strážní hrad v druhé polovině 13. století. Postaven je na strategicky významném místě, stojí při brodu na soutoku řeky Váhu a řeky Kysuca, kde byla celnice a vybíralo se zde clo. Význam hradu zvýrazňovalo í jeho mohutné opevnění. Základem hradu byla mohutná kruhová obytná věž v kamenném opevnění, která se ve svém půdorysu zachovala dodnes a vytváří charakteristickou siluetu Budatínskeho zámku. Původně královskou pevnost získal počátkem 14. století do svého majetku Matúš Čák. S jeho výboji a koncepcí obrany souvisí i opevnění věže obrannou zdí a výstavbou obytného paláce v prostoru opevnění. S výjimkou jižní strany obranná zeď tvoří dodnes obvod zámku.
V roce 1487 se stal novým majitelem zámku Gašpar Suňog, který naznačil směr, jakým se posléze ubíral stavební vývoj hradu spjatý s jeho rodem po několik století. Renesanční úprava stavby pocházející z roku 1551 spojila jednotlivé budovy podle jednotné architektonické koncepce, scelujíce tak různorodé funkce do jednoho harmonického celku zdůrazněného i navenek řešením fasád. Jsou v nich zvýrazněny především rytmicky členěná průčelí a nádvoří s arkádovou chodbou.
rozba nejen tureckého nebezpečí, ale hlavně vnitřních rozbrojů a interních stavovských povstání, přispěla v první polovině 17. století k výstavbě nového renesančního opevnění, které zpevnily bastiony a zabezpečily příkopem v severovýchodním předhradí. V té době už původně gotická pevnost, jež byla postupně přebudována na pohodlné renesanční šlechtické sídlo, splňovala požadavky pohodlného bydlení a střediska hospodářského života i moderní vojenské techniky.
V období baroka se stavitelé zámku v roce 1745 soustředili na výstavbu kapličky; současně dostavěli i budovy letohrádku (kaštieľa) a celek obklopili parkem navazujícím svojí kompozicí na průčelí zámku.
Vzhledem k tomu, že Suňogové vymřeli, se v roce 1798 majiteli hradu stali Csákyové, kteří zde bydleli až do roku 1945. Za revoluce v letech 1848/1849 císařští vojáci v lednu 1849 hrad podpálili. Ničivý požár vážně poškodil stavební konstrukce a vnitřní vybavení hradu. V roce 1870 hrad částečně opravili a využívali jej jako kasárna. Z těch dob se podnes zachovaly hlavně budovy předhradí s výraznými dobovými fasádami. Poslední a nejvýznamnější stavební úprava, která dala hradu jeho dnešní vzhled, pochází z let 1922 až 1923. Vycházela z historizujících romantických motivů a uplatnila se hlavně v jihozápadním křídle, kde vznikl velký reprezentační sál a vstupní prostory. Csákyové čerpali ze starších vzorů goticko-renesančních feudálních staveb, což se projevilo především při úpravě stropů a obložení místností.
více  Zavřít popis alba 
  • 11.8.2018
  • 19 zobrazení
  • 0
  • 00
Jánošíkove diery (případně pouze Diery) jsou soustava soutěsek v Kriváňské Malé Fatře.
Jánošíkove diery se nachází v národní přírodní rezervaci Rozsutec. Skládají se ze tří ucelených částí: Dolné diery, Nové diery a Horné diery. Protéká jimi Dierový potok, jehož vodou byly Diery vytvořeny. Nachází se zde více než dvacet vodopádů, které vytvářejí Vodopády Dierového potoka. Bizarní skalní útvary se specifickým klimatem jsou domovem většího počtu nezvyklých druhů rostlin a živočichů.
Jánošíkove diery jsou přístupné atraktivními značenými turistickými stezkami s lávkami, žebříky a řetězy. Východiskem do Dier jsou osady patřící do katastru obce Terchová – Štefanová a Biely Potok. V Dolných dierach je vybudovaná naučná stezka. Horné diery jsou v zimním období uzavřené.
více  Zavřít popis alba 
  • 10.8.2018
  • 35 zobrazení
  • 0
  • 00
Velký Kriváň (slovensky: Veľký Kriváň) je s 1708,7 m n. m. nejvyšší vrchol pohoří Malá Fatra v severozápadní části Slovenska.
Výstup na vrchol je možný od chaty Vrátna po zelené turistické značce, dále je možné využít sedačkovou lanovku na Snilovské sedlo (1524 m) a odtud po červené značce na vrchol. Délka výstupu po zelené značce je asi 2:30 hod., od horní stanice lanovky je vrchol vzdálen asi 45 minut.
Malá Fatra je pohoří na severu Slovenska v Žilinském kraji a malou části v Trenčínském kraji. Je součástí krajinného celku Fatransko-tatranská oblast, který je součástí Vnitřních Západních Karpat. Po Vysokých, Nízkých Tatrách a Oravských Beskydech je čtvrtým nejvyšším pohořím Slovenska s bohatou a poměrně zachovalou západokarpatskou přírodou. Významnou část pohoří v krivánské části Malé Fatry zabírá Národní park Malá Fatra.
více  Zavřít popis alba 
  • 10.8.2018
  • 44 zobrazení
  • 0
  • 00
Vlkolínec je jedna z městských částí slovenského města Ružomberok, leží v severovýchodním výběžku pohoří Velká Fatra v bočním údolí Revúcké doliny na jižním úpatí vrchu Sidorovo v nadmořské výšce 718 m.
Osada se rozprostírá na jižním svahu jednoho z výběžků liptovské části hlavního hřebene Velké Fatry v nadmořské výšce 718 metrů. Kromě Sidorova obec obklopují z východní strany kopce, od západu vyvýšeniny Laz a Diel a od jihu Ravný diel. Přístupná je po odbočení z hlavní silnice spojující Ružomberok a Banskou Bystrici.
Vlkolínec představuje na Slovensku nejzachovalejší a nejkompletnější celek původních lidových staveb. Pro tuto jedinečnost byl v roce 1977 vyhlášen památkovou rezervací lidové architektury a v roce 1993 zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1376. Podle dostupných záznamů se vznik Vlkolínce, původně osady dřevorubců a uhlířů, předpokládá mezi druhou polovinou 14. a první polovinou 15. století. Jako osada patřící do katastru města Ružomberok byl součástí hradního panství Likavského hradu. Tento stav přetrval až do poloviny 20. století.
V městské samosprávě zastupovali osadu dva volení zástupci zvaní starší, později boženíci a senátoři.
Po druhé světové válce se v padesátých letech plánovalo přesídlení místních obyvatel do Ružomberku. Důvodem byly požadavky obyvatel na zajištění odpovídajících podmínek pro život, srovnatelných s ostatními místními částmi města. Tento projekt se však neuskutečnil, a tak dodnes mohou návštěvníci Vlkolínce obdivovat životem pulzující venkovský organismus uprostřed zachovalé tradiční srubové architektury.
Obyvatelé se živili převážně zemědělstvím - chovem dobytka a ovcí.
Vlkolínec je typickou horskou osadou. Středem obce protéká potok pramenící pod svahy Sidorova. Vlkolínec je typem svažité obce se soustředěnou uliční zástavbou s dlouhými dvory. Svou jedinečnost si zachoval díky izolovanosti od okolí, díky čemuž ho obešel prudký stavební rozmach v 19. a 20. století. Až do poloviny 20. století vedly do osady pouze polní cesty a nebyla tam zavedena elektřina.
Stěny dřevěných domů, kvůli vyrovnání strmého svahu postavených na vysokých kamenných podezdívkách, jsou srubové z částečně nebo zcela otesaných trámů. Spáry mezi trámy vyplňují dřevěné hranoly trojúhelníkového průřezu a hlína. Barevně převažují domy natřené bílou barvou.
Charakteristickým prvkem zdejších domů je šindelová sedlová střecha s lomeným krovem. Prkenné štíty domu mají malé otvory (dymníky) sloužící pro odvod kouře.
Domy jsou dvou- nebo tříprostorové. Centrální část domu tvoří vstupní "síňka" s kuchyní v jeho zadní části. Odtud se vstupuje do pokoje v jedné části a do komory v druhé části domu. Hospodářské stavby (stodoly, stáje a chlévy) stojí na pozemku buď samostatně nebo jsou přistavěny k domu.
Vlkolínec byl v rámci karpatského regionu vyhodnocen jako nejlépe zachovalý reprezentant svého druhu, který dotváří okolní scenérie Velké Fatry.
V obci Vlkolínec se nachází celkem 55 roubených dřevěnic, z nichž je trvale osídleno 18.
více  Zavřít popis alba 
  • 9.8.2018
  • 31 zobrazení
  • 0
  • 00
Štrbské pleso je nejtypičtější morénové ledovcové jezero, pleso na jižní straně Vysokých Tater na Slovensku. Nachází se v místě, kde se spojují Furkotská a Mlynická dolina na konci hřebenu Soliska a je druhé největší na slovenské straně. Leží ve nadmořské výšce 1346,6 m. Má rozlohu 19,67 ha, je 640 m dlouhé a 600 m široké. Dosahuje maximální hloubky 20 m. Jeho objem činí 1 299 400 m3.
Vodní režim
Pleso nemá žádný povrchový přítok ani odtok. Potok Mlynica protéká 200 m východně. Severozápadně leží zarůstající Slepé pleso a jihovýchodně na Mlynici uměle hrazené Nové Štrbské pleso. Náleží do povodí Mlynice, ať už přímo nebo prostřednictvím jejího přítoku Lieskovce. Voda z něj v minulosti odtékala i do povodí Bielého Váhu[1]. Díky činnosti člověka však dnes odtéká voda pod zemí jen do povodí Popradu.[2] Voda u hladiny dosahuje průměrné roční teploty 6 °C při maximu 19 °C. Jezero zamrzá přibližně na 155 dní.
Fauna
V plese se vyskytuje pravděpodobně nejčistší genetická forma síha severního marény, který byl do něj uměle vysazen v roce 1929 a ještě v roce 1986 zde byl označen za druhou nejpočetnější. Počet jedinců ovšem v důsledku aktivit člověka a zvýšené tvorby řas klesal, přičemž tento pokles byl označen za kritický v roce 2001 a v roce 2016 zůstalo posledních několik kusů, takže její vyhynutí je pouze otázkou času.[5] Dále se v jezeře vyskytují pstruh potoční, štika obecná, hlavatka obecná, plotice obecná, okoun říční, jelec jesen.
více  Zavřít popis alba 
  • 9.8.2018
  • 26 zobrazení
  • 0
  • 00
Kežmarok (německy Käsmark / Kesmark, maďarsky Késmárk, 2. pád v češtině Kežmarku) je město na severu Slovenska na úpatí Vysokých Tater, v Prešovském kraji. Město je centrem oblasti Spiš. Žije zde asi 17 000 obyvatel.
Historie
Území města bylo osídlené již od doby kamenné. Bohaté archeologické nálezy pocházejí z doby bronzové a železné. Ve 12. a 13. století zde je opět archeologickými nálezy doloženo slovanské sídlo. Kežmarok jako město byl vytvořen v polovině 13. století spojením tří osad - slovenské rybářské osady, osady královských strážců hranice a osady německých saských kolonizátorů. První písemná zmínka o Kežmarku pochází z roku 1251 v darovací listině krále Bély IV, tehdy se nazýval Obec svaté Alžběty (latinsky Villa Sanctae Elisabeth.
Kežmarok získal městská práva roku 1269, tehdy byl označen Käsemarkt (sýrový trh). Roku 1380 byl prohlášen svobodným královským městem. Právo používat znak Kežmarok obdržel roku 1463; znak se od té doby do současnosti změnil jen velmi málo. Roku 1444 založili hrad a dali opevnit město sedmihradští Tököliové. V letech 1511 - 1540 hrad a město ovládal sedmihradský kníže Jan Zápolský.
Památky v Kežmarku
Roku 1950 bylo historické jádro Kežmarku prohlášeno za městskou památkovou rezervaci. Evangelický dřevěný artikulární kostel a Evangelické lyceum byly roku 1985 zařazeny na seznam národních kulturních památek Slovenské republiky. Kostel byl navíc v roce 2008 zapsán do Seznamu světového dědictví UNESCO.
V Kežmarku je možné navštívit tyto pamětihodnosti:
- Hlavní náměstí
- Radnice, klasicistní budova z roku 1790
- Reduta
- Hradní náměstí
- Mariánský Paulínský kostel s bývalým barokním klášterem paulínů
- Hrad, viz Kežmarský zámek, pozdně gotická stavba založená r. 1444 sedmihradskými knížaty rodu Thököly
- Evangelické lyceum
- Dřevěný artikulární kostel Nejsv. Trojice, (součást světového dědictví UNESCO)
- Nový evangelický kostel, secesní stavba z roku 1898
- Renesanční zvonice
- Bazilika Minor sv. Kříže
- Městské opevnění s bastiony gotického původu
více  Zavřít popis alba 
  • 9.8.2018
  • 28 zobrazení
  • 0
  • 00
Levoča (maďarsky Lőcse; německy Leutschau; polsky Lewocza) je historické město na východním Slovensku. Leží v Prešovském kraji na hlavní silnici spojující Žilinu a Košice. Město je sídlem Levočského okresu. Žije zde necelých 15 000 obyvatel. 28. června 2009 bylo historické centrum zapsáno do Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Historie
Levoča vznikla ze dvou původních slovanských osad, které pravděpodobně zpustošili Tataři v roce 1241. Nejstarším písemným dokladem, v němž se objevuje název Levoča (jako „Leucha“), je listina Bély IV. z roku 1249. V roce 1271 se Levoča stala hlavním městem Společenstva spišských Sasů. Již v roce 1317 je připomínána výslovně jako královské město.
Rozvoji města podstatně pomohla výsada práva skladu, udělená Levoči Karlem Robertem v roce 1321. Tato výsada nutila zahraniční kupce zůstat ve městě 15 dní a poskytnout své zboží k prodeji. Král Zikmund Lucemburský osvobodil roku 1402 levočské kupce od práva skladu v jiných městech a roku 1411 rozšířil levočské právo skladu i na domácí kupce. Roku 1419 byli Levočané osvobozeni od placení třicátků v celém Uhersku. Tím došlo k otevření neobyčejných možností svobodného obchodování.
Příznivý vývoj města vyvrcholil na přelomu 15. a 16. století a umožnil vznik takových uměleckých skvostů, jakými je dílo Mistra Pavla z Levoče v městském Kostele svatého Jakuba. Slibný vývoj města přerušil v 16. století rozsáhlý požár a v 17. století protihabsburské povstání. Přesto Levoča v tomto období zůstala centrem Spiše a v 19. století se stala střediskem slovenského národního obrození.
Bylo zde založeno známé Levočské lyceum, na které přišli v roce 1844, po sesazení Ľudovíta Štúra z katedry, jeho žáci z Bratislavy v čele s Jankom Franciscim. Z významných slovenských básníků a národních buditelů, kteří v Levoči studovali a nebo působili je třeba připomenout Jána Botta, Janka Kráľe, Ľudovíta Kubániho, Pavla Dobšinského, dr. Vavra Šrobára, Alberta Škarvana a jiné.
Památky
Levoča si svou urbanistikou a hradbami zachovala charakter středověkého města. Je městskou památkovou rezervací a díky množství památek a uměleckých skvostů patří mezi nejkrásnější historická města na Slovensku.
Nejvýznamnější a jedinečnou památkou je gotický Kostel svatého Jakuba, obsahující 11 gotických a renesančních křídlových oltářů, včetně nejvyššího dřevěného gotického oltáře na světě (18,6 m), jehož autorem je pozdněgotický řezbář Pavel, zvaný Mistr Pavel z Levoče. Město má největší obdélné středověké náměstí na světě o stranách v poměru 1:3, obklopené řadou cenných renesančních domů. Kromě městského kostela svatého Jakuba stojí v prostoru náměstí také známá renesanční radnice. Ve městě jsou i další dva vzácné kostely s barokními interiéry, klasicistní budovy župního domu a evangelického kostela. Historické centrum obklopuje mohutný hradební systém o délce 2,5 km.
více  Zavřít popis alba 
  • 8.8.2018
  • 32 zobrazení
  • 0
  • 00
Spišský hrad (maďarsky Szepesi vár, německy Zipser Burg) je se svým půdorysem 41 426 m2 nejrozsáhlejší hradní zříceninou ve střední Evropě a jedním z největších hradních komplexů v Evropě.[zdroj?] Nachází se na travertinovém kopci nedaleko od městečka Spišské Podhradie na katastru obce Žehra asi 5 km severozápadně od ní.
Spišský hrad je chráněn jako slovenská Národní kulturní památka a v roce 1993 byl hrad společně s přilehlými památkami (Spišská Kapitula, Spišské Podhradie a Žehra) zapsán na seznam lokalit Světového dědictví UNESCO.
Historie hradu
Spišský hrad je situován pod horským průsmykem Branisko, kterým procházela prastará obchodní cesta. Hradní kopec byl osídlen již od mladšího paleolitu. Na přelomu letopočtu vzniklo na hradním návrší rozlehlé laténské hradiště. Slovanské osídlení se však neobjevilo na hradním návrší, nýbrž se koncentrovalo na sousední náhorní plošinu Dreveníka. Opětovné osídlení hradního vrchu nastalo v průběhu 12. století v souvislosti se začleněním severovýchodního Slovenska do rámce Uherského království. V té době vznikl románský hrad s mohutnou obytnou věží kruhového půdorysu na nejvyšším vrcholu hradního skaliska. Tato věž však byla zanedlouho zničena, pravděpodobně v důsledku tektonické poruchy podloží a nahrazena v první třetině 13. století současnou věží postavenou v jejím těsném sousedství. Počátkem 13. století byl postaven rovněž románský poschoďový hradní palác s hradní kaplí, která sloužila nejenom hradnímu pánovi ale i proboštovi kapituly, která se usídlila na úpatí hradu ve věžové stavbě v prostorách dnešního románského předhradí.
Spišský hrad jako jeden z mála hradů odolal tatarskému vpádu v roce 1241, poté bylo však zesíleno jeho opevnění. Na hradních stavbách a později i na stavbách ve Spišské Kapitule a v blízké obci Spišské Vlachy pracovali zedničtí mistři ze severní Itálie. V průběhu 14. století bylo vybudováno nové velké hradní nádvoří a v průběhu 15. století byl vybudován tzv. Dolní hrad – rozlehlé předhradí, které bylo sídlem vojsk Jana Jiskry z Brandýsa. Toto předhradí bylo vymezené hradební zdí, dvěma obytnými věžemi a vstupní věží. V centru se nacházela samostatně opevněná pevnůstka.
Zápolští, noví majitelé hradu v druhé polovině 15. století, se snažili přeměnit horní hrad v reprezentativní šlechtické sídlo a rozšířili hrad o nové budovy včetně hradní kaple postavené na volném prostranství.
V časech renesance patřil Spišský hrad Thurzovcům a Csákyovcům, kteří dále horní hrad přestavovali včetně staveb dalších budov a změn funkčnosti stávajících budov. Byl změněn vstup na hrad a přizpůsoben možnostem dělostřelecké obrany, románský palác byl změněn na zbrojnici, na nádvoří byly vybudovány arkády a pavlače. Hrad přesto přestal vyhovovat nárokům šlechty na pohodlné bydlení, proto byl panstvem počátkem 18. století opuštěn.[2] V roce 1780 vyhořel a změnil se ve zříceninu.
V roce 1970 započala komplexní památková obnova rozsáhlé hradní zříceniny na základě výsledků rozsáhlého archeologického a historicko-architektonického průzkumu. Rozsáhlý hradní objekt je postupně rekonstruován pro potřeby expozice Východoslovenského muzea Košice a zpřístupněn v návštěvních hodinách. Veřejnosti je zpřístupněno více objektů – na dolním nádvoří tzv Naučná trasa, jejíž součástí jsou mimo rekonstruovaných úseků hradební zdi i rekonstruované základy pevnůstky z dob Jana Jiskry a dále barbakan západní brány středního nádvoří ze 14. století, základy pravěké kultovní stavby a základy hospodářských budov ze 17. století.
V roce 1985 byla zpřístupněna renesanční arkádová chodba a západní gotické hradní paláce Horního hradu, ve kterých jsou umístěny expozice dokládající vývoj hradního osídlení od pravěku a na dokumentaci politické a vojenské moci šlechty s důrazem na bojovou techniku v 15. a 16. století.
více  Zavřít popis alba 
  • 8.8.2018
  • 37 zobrazení
  • 0
  • 00
Dobšinská ledová jeskyně (slovensky Dobšinská ľadová jaskyňa, maďarsky Dobsinai-jégbarlang) je největší zaledněná jeskyně na Slovensku.
Nachází se v Stratenské hornatině, na severním svahu vápencového vrchu Duča, nedaleko hornického městečka Dobšiná v Národním parku Slovenský ráj.
Vchod do jeskyně, který leží ve výšce 968 m n. m.[1] přibližně 130 m nad hladinou řeky Hnilec, byl známý odjakživa jako „Studená díra“. Do spodních částí jeskyně poprvé pronikl královský báňský rada Eugen Ruffínyi se svými přáteli G. Langem a A. Megou 15. června 1870. Veřejnosti byla jeskyně zpřístupněna už rok po jejím objevu a roku 1887 byla jako první jeskyně v Evropě elektricky osvětlena (první elektricky osvětlenou jeskyní v Česku byly o několik let později Sloupsko-šošůvské jeskyně).
Z celkové délky jeskyně 1388 m je veřejnosti zpřístupněný okruh dlouhý 475 m.
Podzemní prostory vznikly mechanickou a chemickou činností vod Hnilce ve světlých vápencích středního triasu (wettersteinské vápence), které leží, tak jako v celém Slovenském ráji, na nepropustných spodnotriasových břidlicích. Výskyt říčních štěrků splavených Hnilcem z Kráľové hole, jako i zachovalé oválné tvary chodeb v krápníkových částech svědčí o tom, že vznikla erozí podzemního toku řeky ve dvou vývojových úrovních s relativním výškovým rozdílem 50 m. Vlastní jeskynní prostor vznikl korozivní činností prosakující vody a jeskyně má v základních znacích normální krasový charakter. Řeka Hnilec svojí erozivní činností, často za pomoci unášených oblázků patřících až ke komplexu Kráľové hole v Nízkých Tatrách, promodelovala podzemní prostory a částečně utvořila příznivé předpoklady pro propadávání stropů a řícení skal. Tyto děje vytvořily i vlastní prostor jeskyně s osobitým mikroklimatickým režimem.
Dnešní prostory Dobšinské ledové jeskyně byly původně spojené se Stratenskou jeskyní. Osamostatnily se až po zřícení jeskynního stropu, kdy je zával suti oddělil od ostatních částí systému a částečně uzavřel cirkulaci vzduchu. Jeskyně tak získala tvar kapsové dutiny široké 180 m a hluboké 70 m s jediným otvorem na povrch, co bylo příčinou vzniku osobitých mikroklimatických poměrů a jejího zalednění. V zimním období otvorem vnikal do jeskyně z vnějšku studený vzduch, který zchladil její ovzduší i stěny pod 0 °C. Prosakující voda mrzla a vytvářela ledové stalaktity, stalagmity, ledopády a podlahový led. Tloušťka podlahového ledu dosahuje 25 m, plocha okolo 11 200 m2 a objem se odhaduje na 145 000 m3 ledu. Led je zřetelně vrstevnatý, s tloušťkou vrstviček přibližně 3–5 mm. Průměrná roční teplota jeskyně (Velké síně) je -1 °C, relativní vlhkost 96-99 %. Kromě podlahového ledu jsou pozoruhodné mohutné ledové sloupy a ledopády ve Velké síni (Niagara), ledové záclony, Velká opona a Varhany v Přízemí.
Zaledněné jsou jen vstupní části jeskyně, kam má přístup prochlazený vnější vzduch. Zadní a spodní prostory jsou bez ledu se zvětralými krápníkovými útvary. Vstupní prostor představuje 180 m širokou podzemní dutinu, klesající od vchodu 30–40° na jihovýchod do hloubky 70 m. Nahromaděný led v ní vytvořil několik samostatných částí, jako Malou síň, Velkou síň, Zřícený dóm, Ruffínyiho koridor a Přízemí s ledopádem. Největší prostor jeskyně tvoří Velká síň elipsovitého tvaru, která je dlouhá 72 m, široká v středu 42 m a vysoká 7 až 10 m. Největší ledový sloup zvaný Studna měří 9 m.
Patří mezi nejkrásnější a co do množství ledové výzdoby nejbohatší ledové jeskyně na světě. O její velké slávě v minulosti nás mohou přesvědčit i jména jejích návštěvníků, jako polární badatel a nositel Nobelovy ceny Fridtjof Nansen, stavitel Suezského průplavu Ferdinand Lesseps, maďarský spisovatel Mór Jókai a či slovenský spisovatel Pavol Országh Hviezdoslav.
V roce 1890 se ve Velké síni konal koncert na počest Karla Ludvíka Habsburského. Známé bylo i letní bruslení v jeskyni, které se poprvé uskutečnilo v roce 1893. V roce 1947 J. Mišelnický objevil Kaplovou síň, J. Ogurčák Severní chodbu a L. Šimkovič Bílou síň. V letech 1953–54 byla provedena generální oprava prohlídkové trasy, elektrického osvětlení a ochranářská opatření po objevení nezaledněných částí.
Existence ledové výzdoby v podzemních prostorách patří mezi zřídkavé krásy přírody, což vyžaduje specifické přírodní podmínky. Chráněný přírodní výtvor Dobšinská ledová jeskyně je situovaný v mimořádně hodnotném přírodním území státní přírodní rezervace Dolina Stratená ledová jeskyně (1964, 673,20 ha), kde je kromě tohoto unikátu mnoho dalších hodnotných jevů neživé a živé přírody. Zvláštní ochranou v rámci CHPV se má zdůraznit specifikum ochrany podmínek ledové výzdoby největší slovenské ledové jeskyně.
Kromě této jeskyně je ledová výzdoba známá i z jiných jeskyní i když v menším rozsahu. Tou je Demänovská ledová jeskyně, patřící do Demänovských jeskyní, Silická lednice v Národním parku Slovenský kras a některé příklady sezónní ledové výplně na Dreveníku a Pohanském hradě.
více  Zavřít popis alba 
  • 8.8.2018
  • 47 zobrazení
  • 0
  • 00
Banská Štiavnica (německy Schemnitz, maďarsky Selmecbánya) je historické slovenské město, v němž na počátku novověku byly významné zlaté a stříbrné doly.
Rozkládá se v údolí Štiavnických vrchů. Dodnes je patrné jeho bývalé bohatství, které se projevilo množstvím výstavních domů. Historická část města je od prosince 1993 zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Historie Banské Štiavnice má hluboké kořeny. Drahé kovy se zde těžily už ve starověku, kdy oblast osídlili Keltové. První písemné doklady o těžbě pocházejí z roku 1217. V roce 1238 byla Banské Štiavnici udělena privilegia královského města a už v té době tu stály dvě baziliky. Od té doby až do 18. století patřily město a okolí k nejproduktivnějším těžebním oblastem stříbra a zlata v Evropě a ruku v ruce s tím rostlo i jeho bohatství. Vrcholu bylo dosaženo v roce 1690, kdy zde bylo celkem vyprodukováno 29 tun stříbra a 605 kg zlata. Podobné výsledky pak přinesl i rok 1740 - 23 tun stříbra a 600 kg zlata. Naopak nepříliš šťastné byly roky 1442-43, kdy bylo město napadeno vojsky biskupa Šimona Rozgoňa a navíc přišlo silné zemětřesení.
Hospodářský růst se promítal samozřejmě také do architektury a rozšiřování města. Kromě církevních a veřejných staveb přibývaly domy bohatých těžařů, obchodníků a řemeslníků. Jako na mnoha jiných místech, i tady pak docházelo v průběhu času k různým úpravám a přestavbám, takže do současnosti se nám zachovala podivuhodná, avšak vyvážená směsice různých stylů a slohů, dokládajících jednotlivé historické epochy. Městská památková rezervace, tedy původní historické jádro města, dnes zahrnuje 360 chráněných objektů. Mezi nejvýznamnější památky patří Náměstí sv. Trojice se stejnojmenným morovým sloupem, honosnými měšťanskými domy, radnicí a kostelem sv. Kateřiny (Kataríny), tzv. Kammerhof, kostel Nanebevzetí panny Marie, Starý a Nový hrad, Piargská brána aj.
Kromě architektury a kultury se však v Banské Štiavnici rozvíjela i věda, technika a vzdělávání. Roku 1762 tu byla založena Hornická akademie, která se stala první technicky zaměřenou školou na světě. K hornictví později přibylo i lesnictví. V následujících letech škola přispívala k rozvoji nových metod těžby a růstu hornických specialistů z mnoha zemí. Budovy akademie se dochovaly dodnes.
Stopy po těžbě samozřejmě nacházíme i v okolní krajině. Vznikla zde zajímavá soustava umělých jezer a kanálů sloužících k odvodňování dolů a pohonu různých zařízení. Na 60 vodních nádrží dnes slouží především k rekreaci. Ačkoliv jezírka vznikla uměle, pozoruhodně dobře zapadla do krajiny. Okolní Štiavnické vrchy vůbec nabízejí mnoho zajímavého a vynikají pestrým složením flóry i fauny.
Na seznam UNESCO se Banská Štiavnica dostala v roce 1993. Konkrétně je zapsáno historické jádro města a technické památky v okolí, pozornost si však jistě zaslouží celé město a přilehlá oblast.
Autor: Michal Hamšík
více  Zavřít popis alba 
  • 8.8.2018
  • 22 zobrazení
  • 0
  • 00

Nebyla nalezena žádná alba.

Aktivní od

14. června 2008

Pohlaví

neuvedeno

Datum narození

neuvedeno

Webová adresa

neuvedeno

Moji fanoušci na Rajčeti (sledují mě)

reklama