Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vytvořte ze svých alb pexeso

Ideální jako dárek nebo jen tak pro sebe na památku.
Levně, rychle, jednoduše.



reklama

54 fotek, 20.6.2018, 5 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Arles je historické francouzské město v departementu Bouches-du-Rhône, v regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur na řece Rhône, asi 25 km od mořského pobřeží. Žije zde asi 52 600 obyvatel.
Historie
Ve starověku se Arles jmenovalo Arelas nebo Arelate. Město bylo založeno Galy v místě ligurského sídla Theline. Julius Caesar je v roce 46 př. n. l. povýšil na kolonii Šesté legie a jejích vysloužilců ('Colonia Julia Paterna Arelate Sextanorum)'. Jako jeden z mála dobrých přístavů mělo město velký význam a soutěžilo s Massalií (Marseille) o prestiž v námořním obchodu. Největšího rozmachu dosáhlo město za císaře Konstantina, který Arles zvětšil a zkrášlil a do jména přidal Constantina. Roku 395 se stalo hlavním městem Galie a mohlo mít až sto tisíc obyvatel. Roku 402 pak byla Praefectura Galliarum, nejvyšší úřad západořímské říše, přesunuta z Trevíru do Arles.
Ve 3. století se Arles stalo sídlem biskupa, v roce 400 arcibiskupa a hrálo významnou roli v pokřesťanštění Galie. Jako významné obchodní centrum bylo několikrát dobyto a zničeno Vizigóty a Saracény. Od roku 536 patřilo město Franské říši, od roku 879 bylo hlavním městem království Burgundského (Arelatského). Od 12. století město řídil volený podesta, roku 1178 zde byl Fridrich I. Barbarossa korunován burgundským králem. Království ovšem v pozdním středověku sláblo, až jeho zbytek předal císař Karel IV. roku 1378 francouzskému králi. Od 5. století byla v Arles významná židovská komunita, po roce 1490 však byli všichni Židé vyhnáni a obec se už nikdy neobnovila.
Město si udrželo jistý hospodářský význam jako přístav, ale s příchodem železnice v 19. století význam říční dopravy poklesl a s ním i význam Arles po roce 1847. Ve druhé polovině 19. století zde žila řada slavných malířů a Vincent van Gogh zde během ročního pobytu roku 1888 namaloval na 300 obrazů. Obě světové války město vcelku ušetřily a roku 1981 byla řada starověkých a románských památek města zapsána na seznam Světového dědictví.
Památky a muzea
Během soustavného archeologického výzkumu v řece Rhoně v letech 2007-2009 bylo nalezeno množství zajímavých starověkých předmětů, nádob, zbraní a také soch. Mramorovou bustu staršího muže považovali někteří archeologové za portrét Julia Césara z doby jeho života. Spor není definitivně ukončen.
-Amfiteátr o rozměrech 140 x 103m pro 25 tisíc diváků byl postaven kolem roku 90 a ve středověku sloužil jako pevnost. Ze čtyř obranných věží se jedna zachovala.
-Římské divadlo z doby kolem 25 př. n. l. pro 16 tisíc diváků
-Alyscamps – římský hřbitov s četnými sarkofágy
- Římské lázně
-Velkolepé zbytky akvaduktu a soustavy mlýnů v Barbegal u Fontvieilles, asi 12 km severně od Arles. Akvadukt z 1. století n. l. zde poháněl dvě paralelní kaskády 8 + 8 vodních mlýnů nad sebou.
Středověké a novověké památky
-Katedrála Saint Trophime ze 12. století v provensálském románském stylu s nesmírně bohatým portálem
-Z kláštera Saint-Trophime se zachoval rajský dvůr s bohatě zdobenými románskými a gotickými arkádami
- Kostel Notre-Dame-de-la-Major
Kostel Saint Honorat ze 12. století
Arcibiskupský palác s fasádou z roku 1786
Kaple sv. Anny (Sainte Anne)
Kostel sv. Blažeje (Saint-Blaise)
48 fotek, 20.6.2018, 7 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, krajina, města, příroda
Pont du Gard
[pon dy gár] (česky též Gardský most) je akvadukt v jižní Francii, asi 25 km severovýchodně od města Nîmes. Je 49 metrů vysoký a až 275 metrů dlouhý a byl postaven v 1. století př. n. l., kdy jižní Francie tvořila provincii (srv. současné označení Provence) starověkého Říma. Skládá se ze tří na sobě stojících arkád a byl součástí kanálu, který přiváděl vodu do města. Pro svou mimořádnou hodnotu byl v roce 1985 zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO.
Pont du Gard (neboli most přes řeku Gard) je mistrovské dílo římského stavitelství. Postaven byl patrně roku 19 př. n. l. za dob císaře Augusta. Ve století devátém přestal dlouho neudržovaný vodovod fungovat, protože na některých místech zarostl vápennou usazeninou. V 18. století byly pilíře druhého patra zúženy a osekány, aby se po nejnižší řadě oblouků dalo chodit jako po mostě. V 19. století byl výrazně rekonstruován.
Saintes-Maries-de-la-Mer
Centrem provensálské oblasti Camargue je malá vesnice s dlouhým názvem Saintes-Maries-de-la-Mer, Svaté Marie z moře. Její jméno vychází z legendy o třech biblických Mariích, které sem snad kdysi připluly na loďce až ze Svaté země. V jejich příběhu hraje roli také černá Sára, patronka Romů. Ti za ní rok co rok konají barevnou pouť doprovázenou emocemi, tancem a hudbou.Legenda, se kterou je camargueská vesnička spojena, nás přenáší do prvních desetiletí našeho letopočtu. Pár let po Ježíšově ukřižování vypuklo v dnešním Izraeli pronásledování křesťanů. Tehdy se židé rozhodli, že se musí nadobro zbavit některých oddaných Kristových stoupenců.
Posadili je tedy na loď bez vesel a plachty a poslali je vstříc širému moři. Různé verze legendy přitom mluví o různých postavách, které byly tímto způsobem vyhnány. Většinou se však shodují v tom, že loďka v roce 40 n. l. zázrakem dorazila k břehům Provence, kde se pozdější světci rozdělili a vydali různými směry šířit na jihu Francie křesťanství.
Jak to bylo se třemi Mariemi a černou Sárou…
Podle nejčastěji citovaného příběhu byly tenkrát na lodi tři Marie – Máří Magdalena, Marie Jakubova – sestra Panny Marie a matka apoštola Jakuba mladšího - a Marie Salome, matka apoštola Jana a Jakuba staršího. S nimi se snad do Provence dostal i Lazar se svou sestrou Martou.
Máří Magdalena pokračovala do jeskyně St. Baux, svatá Marta do Tarasconu a Lazar do Marseille. Dvě Marie zůstaly tam, kam loďka doplula. A tím místem byla právě dnešní camargueská vesnička Saintes-Maries-de-la-Mer.
V tomto příběhu vystupuje ještě jedna důležitá postava – žena černé pleti jménem Sára, které se přezdívalo „Egypťanka“. A zde se opět verze příběhu liší. Katolíci věří, že Sára byla služebná Marie Jakubovy a Marie Salomé a plula na lodi ze Svaté země spolu s dalšími postavami.
Provensálci však mají odlišnou legendu, a sice že se Sára s Mariemi setkala až v Provence a byla první osobou, která rozpoznala jejich svatost. Možná je také zachránila ve chvíli, když se jejich člun převrhnul. Populární spisovatel Dan Brown pak v Šifře mistra Leonarda přichází dokonce s fantaskní verzí, že Sára byla dcerou samotného Ježíše a Máří Magdalény.
Parc Naturel régional de Camargue
[ka'ma?g] IPA je přírodní park v oblasti Provence na jižním pobřeží Francie (departementy Bouches-du-Rhône a Gard). Proslulá oblast mokřadů o rozloze přes 1000 km2 v deltě Rhôny při pobřeží Středozemního moře hostí až 400 druhů zvířat včetně plameňáků, turů a camargských koní. Je jednou z nejdůležitějších oblastí svého druhu v Evropě.
Oblast je chráněná od roku 1970, v roce 1977 pak získala statut biosférické rezervace. V roce 1986 byla ramsarskou úmluvou označena za mokřad mezinárodního významu
111 fotek, 20.6.2018, 7 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Avignon [aviňon] je starobylé město v Provence na jihu Francie, sídlo departementu Vaucluse v regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur. Leží na levém břehu řeky Rhôny, na soutoku s řekou Durance, asi 80 km SZ od Marseille a asi 80 km SV od Montpellieru.
V letech 1309-1377 zde sídlili papežové, kteří uprchli z Říma. V roce 1995 bylo historické centrum Avignonu (Avignonský most, papežský palác, biskupský dvůr, katedrála a hradby) zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.
Historie
Nálezy ukazují na osídlení místa již od mladší doby kamenné, později zde kelto-ligurský kmen Kavarů založil opevněné sídlo Auenion. Někdy kolem roku 500 př. n. l. zde postavili fokajští kolonisté z Marseille opevněný přístav a sklad zboží jménem Avenio. Kolem roku 120 př. n. l. sem přišli římští legionáři a od roku 48 př. n. l. bylo město součástí provincie Gallia Narbonensis a mělo městská práva. Přístav byl dále rozšířen a kvetoucí město přejmenováno na Colonia iulia augusta avenionesium. Ve 3. století vznikla za hradbami malá křesťanská osada a byl postaven první dřevěný most.
Roku 500 město obléhal francký král Chlodvík I., městu však přišli na pomoc římští vojáci. Avignon pak připadl Ostrogótům a Merovejcům, v roce 736 je dobyli Saracéni a o rok později je za tuto zradu potrestal král Karel Martel. Stalo se částí Provensálského království, ale už ve 12. století se přechodně prohlásilo za samostatnou republiku. Roku 1303 zde papež založil univerzitu, která se proslavila hlavně studiem práva.
Od roku 1309 se stal Avignon sídlem papežského dvora. Papežové město zvelebili a nově ohradili a roku 1348 je koupili od neapolské královny Joanny. Papežské kurii pak město patřilo až do Francouzské revoluce (1791). Kolem papežského dvora žila a působila řada umělců, hudebníků i učenců a papežská knihovna s 2 000 svazky byla tehdy největší v Evropě. Celkem v Avignonu sídlilo sedm papežů, a když se Řehoř XI. roku 1376 vrátil do Říma, sídlili zde ještě dva vzdoropapežové.
V roce 1721 postihla Avignon morová rána, která zabila asi 18 000 lidí, tedy přibližně tři čtvrtiny populace. Do 14. září 1791 patřilo město papežům, poté bylo anektováno nově vzniklou Francouzskou republikou.
U papežského dvora v Avignonu pobýval krátce Vojtěch Raňkův z Ježova, mnohem déle zde žil pražský biskup Jan z Dražic a je zde pochován Jan Milíč z Kroměříže, který zde v roce 1374 zemřel.
Památky
Avignon je významným cílem turistů z celého světa. Historické jádro města je vcelku dobře zachováno, včetně téměř úplných městských hradeb s mnoha věžemi a branami.
-Avignonský most (Pont Saint-Bénezet) z poloviny 14. století je patrně nejznámějším symbolem města. Most původně dlouhý 900 metrů s 22 oblouky strhla v 17. století povodeň, takže jeho zbylé čtyři oblouky končí v půli řeky Rhôny. Na most se vstupuje věží Tour du Châtelet a na jednom z pilířů je goticko-románská patrová kaple Chapelle Saint-Nicolas.
-Gotický Papežský palác (Palais des Papes) na návrší nad řekou vznikl ve dvou etapách. V letech 1335-1342 dal papež Benedikt XII. postavit čtyři křídla tak zvaného Starého paláce (Palais-vieux) kolem rajského dvora s arkádami. Jeho nástupce Klement VI. palác v letech 1342-1370 rozšířil na jih a západ. S celkovou užitkovou plochou 15 tisíc m2 je to jedna z největších staveb své doby.
-V sousedství stojí románská katedrála Notre-Dame-des-Doms ze 12. století, mohutná jednolodní budova s masivní věží v průčelí. Ve 14. století byla loď doplněna o postranní kaple a v 17. století byl upraven preskbytář. .
-Zřícenina románského opatství sv. Rufa s věží na východním břehu Rhony
-Gotický kostel St-Didier z roku 1359
-Gotický kostel řádu celestinů, se třemi z původně plánovaných lodí a s rajským dvorem
55 fotek, 20.6.2018, 4 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Orange je francouzské město v departmentu Vaucluse na řece Eygues v údolí Rhôny v jihovýchodní Francii. Město se nachází 21 km severně od Avignonu a čítá zhruba 30 000 obyvatel. Počátky města sahají až do přelomu letopočtu pod jménem Arausio. Pro svou historickou hodnotu bylo město v roce 1981 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.
Historie
Roku 105 př. n. l. v krvavé bitvě u Orange porazili Kimbrové a Teutoni římské vojsko. Od roku 350 do roku 1801 bylo Orange sídlem biskupství a roku 529 se zde uskutečnila Oranžská synoda. V 16. století připadlo Oranžské knížectví vlámskému rodu Nasavských a odtud se jmenoval i Vilém I. Oranžský a další. Roku 1713 připadlo Orange po Utrechtském míru Francii.
Pamětihodnosti
-V centru města stojí římské divadlo z 1. století, které se považuje za nejlépe zachované na světě, protože se zde zachovala i budova scény (scaena), dlouhá 103 m a vysoká 38 m. Z ekonomických a statických důvodů bylo divadlo postaveno do svahu kopce. Za tímto účelem musely být některé chodby vyraženy přímo do skály. Po pádu Římské říše byla budova, jako většina antických budov, využívána jako kamenolom. Během Francouzské revoluce sloužily části divadla jako vězení, kde byli uvězněni nepřátelé revoluce. Roku 1824 zde započaly restaurátorské práce a od roku 1869 je divadlo využíváno ke koncertům a divadelním představením. V současnosti se do divadla vejde 7 000 diváků, v římské době je však mohlo navštívit až 10 000 diváků. Z původního římského hlediště se zachovaly první tři řady sedadel pro diváky. Byly také zrestaurovány trosky 3,55 m vysoké sochy císaře Augusta, jejíž kopie zdobí stěnu jeviště.
-Římský kamenný oblouk, mylně označovaný jako "vítězný", je také z doby císaře Augusta a byl podle nápisů postaven při založení města. Je 19 metrů široký a 18 m vysoký se třemi branami a zbytky bohaté sochařské výzdoby.
-Zříceniny římského gymnázia z 1. století ve starém městě severně od divadla.
-Katedrála P. Marie Nazaretské z let 1083-1126 je románská jednolodní stavba s věží, za náboženských válek silně poškozená a potom přestavěná.
-Muzeum umění a historie stojí naproti římskému divadlu a vystavuje archeologické nálezy i obrazy a sochy.
87 fotek, 19.6.2018, 12 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Carcassonne patří k nejzachovalejším středověkým pevnostním městům v celé Evropě, proto bylo roku 1997 zařazeno na seznam kulturních památek organizace UNESCO. Nachází se na jihu Francie v departementu Aude a regionu Languedoc-Roussillon, asi 70 km severozápadně od Perpignanu.
Počátky a doba rozkvětu
V 6. století př. n. l. se na malém návrší nad říčkou Aude usadili iberští Keltové. Jejich nadvláda neměla dlouhého trvání, protože již o tři století později se na tomto strategickém místě usadil jiný keltský kmen (fr. Les Volces-Tectosages) a založil zde galské oppidum. Toto oppidum bylo nazýváno později Římany Colonia Julia Carcaso.
Roku 122 dobyli tuto oblast Římané a opevnění někdejšího oppida vylepšili. Stěhování národů je přimělo k tomu, aby v úpravách pokračovali, ve 3. století okruh hradeb zesílili a přistavěli několik věží. Podstatná část tohoto opevnění se zachovala do dnešní doby a tvoří vnitřní prstenec hradeb. Okruh sestává z třiceti věží galsko-římského typu s velkými okny, aby byl usnadněn boj oštěpy.
Římané ovládali region okolo Carcassonne až do poloviny 5. století, poté padlo město do rukou západních Gótů. Hradní město zůstalo v jejich rukou až do roku 725 přesto, že se je Chlodvík I. pokoušel v roce 509 neúspěšně dobýt. V 8. století město obsadili Arabové, ale franský král Pipin Krátký je s pomocí západogótských kmenů roku 759 zapudil a Carcassonne se stalo franským lénem. Po smrti Karla Velikého se začalo s dělením Franské říše. Město připadlo rodu Trencavelů za jejichž vlády (1082 – 1209) dosáhlo nebývalého rozkvětu. Hrabě z Trencavelu nechal postavit na nejvyšším místě pahorku uprostřed hradního města opevněný zámek. Od zbytku opevnění byl oddělen suchým příkopem a chráněn pěti věžemi. Přístupu brání dvě padací mříže a okovaná brána, kterou musely kvůli znemožnění zrady obsluhovat alespoň dvě osoby.
Křížová výprava
V dobách tohoto nebývalého rozkvětu se v okolí rozšířilo katarské hnutí (Albigenští). Carcassonnský vikomt Raymond Roger Trencavel, (1185 - 1209) na svém panství tuto heresi trpěl a dokonce i ochraňoval. Avšak papež Inocenc III. rozhodl v roce 1208 o křížové výpravě proti albigenským a město začalo obléhat vojsko severofrancouzských rytířů pod vedením Simona IV. z Montfortu. Carcassonne, jehož opevnění bylo z velké části přes 1000 let staré, po 15 dnech padlo. Současně bylo dobyto sousední město Béziers, které rovněž patřilo k vlastnictví Raymonda Rogera Trencavela. Obyvatelstvo obou měst bylo kompletně zmasakrováno (20 000 obětí) a Simon z Montfortu kraj obdržel jako své léno.
Zkáza a následná obnova
V následujících letech se o Carcassonne často bojovalo, trencavelští se je neustále snažili získat zpátky. Následkem toho bylo hospodářství regionu silně poškozeno a období kulturního rozkvětu vzalo za své. Konečně roku 1240 připadlo s konečnou platností francouzskému králi, který nechal celé okolí srovnat se zemí. Tímto se stalo Carcassonne základním prvkem obranného systému Francie na jeho jižní hranici s Aragonem. Začleněním do oblasti královského vlivu se město začalo rychle rozvíjet a během následujících dvou století získalo svoji současnou podobu. Roku 1262 vznikl na levém břehu řeky nový městys – La Bastide Saint-Louis. Zde se naplno rozvíjelo hospodářství a obchod, kdežto staré město sloužilo jako královská pevnost. Pomalu chátrající zeď byla zesílena a zajištěna druhou vnější hradbou a město získalo pověst nedobytnosti. Eduard z Woodstocku, Černý princ město roku 1355 obléhal, ale protože si byl vědom nesmyslnosti svého počínání, nechal alespoň zapálit spodní město a s nepořízenou odtáhl. La Bastile však bylo okamžitě opraveno.
Konec pevnost
Po pyrenejském míru roku 1659 byl k francouzské říši připojen Roussillon a Carcassonne jako hraniční město ztratilo na významu. S nástupem nových válečných technik už nemělo smysl do hradního města investovat, a tak se opevnění pomalu rozpadalo.
V 18. století z něj byla už jenom zchudlá čtvrť, které hrozilo stržení, zatímco takzvané spodní město se dále rozrůstalo. Teprve architekt Viollet-le-Duc se spolu se spisovatelem Prosperem Mériméeem postaral o rozsáhlou rekonstrukci a zachránil město i pro další generace obdivovatelů.
85 fotek, 19.6.2018, 11 zobrazení, přidat komentář | auta, cestování, zábava
Od roku 1980 naše sdružení Ailes Anciennes Toulouse zachráňuje a obnovuje jedinečnou sbírku letadel (letadel, vrtulníků, kluzáků a motorů), které s nadšením představuje pro veřejnost. Naše sbírka, jedna z nejdůležitějších ve Francii, byla shromážděna a udržována týmem vášnivých a oddaných dobrovolníků.
Tato sbírka je částečně prezentována v Aeroscopia Aeroscopia v Blagnacu (22 z 29 zařízení nám patří), které v roce 2015 navštívilo 218 000 návštěvníků.
105 fotek, 19.6.2018, 16 zobrazení, přidat komentář | auta, cestování, zábava
Francouzské mezinárodní letiště Toulouse-Blagnac patří se svými zhruba 7,5 miliony odbavenými pasažéry ročně na šesté místo v zemi. Pro samotný vzdušný přístav, okolní města i celou oblast je ale důležitá zejména přítomnost dvou velkých leteckých výrobců Airbus a ATR. Ti zde sídlí a využívají jej ke svým testům.
Díky tomu letiště bylo, je a vždy bude svědkem historických událostí, když se nové typy poprvé odlepí od země k úvodnímu letu. Svou premiéru si zde odbyl například slavný Concorde či řada letounů rodiny Airbus, včetně jejího největšího člena, Airbusu A380. Nalézt ve Francii vhodnější místo pro vznik nového muzea by tedy byl asi nadlidský výkon.
Idea vzniku muzea letectví v Toulouse spatřila světlo světa již na počátku 80. let minulého století. Hnací motor všech snah od té doby představovala asociace Terre d’Envol zastřešující veškeré aktivity a organizace, které spojil jeden cíl. Cesta k položení základního kamene však byla dlouhá a trnitá. K této slavnostní události totiž došlo až o třicet let později, 16. června 2011.
Vybudování nového leteckého muzea rozhodně není levnou záležitostí. Investice do jeho výstavby se odhadovala na více než 21 milionů Eur a asi nikoho nepřekvapí, že zhruba 3,5 miliony přispělo také konsorcium Airbus. Protože však nové muzeum bude jistě zajímavým turistickým lákadlem, největší částku poskytlo nedaleké město Blagnac a zbylé náklady si dále rozdělily město Toulouse, region Midi-Pyrénéese, departement Haute-Gauronne a další organizace.
Prostory muzea se skládají z architektonicky zajímavě řešené obrovské hlavní haly, venkovních ploch a vstupní haly se šatnami či obchůdkem se suvenýry. Díky modernímu řešení celé stavby je možné výstavní prostory v budoucnu jednoduše rozšířit.
Přední místa mezi zhruba 50 exponáty budou ve vnitřní expozici zastávat symboly evropského leteckého průmyslu, letouny Concorde 201 (F-WTSB, první produkční Concorde), Airbus A300B (F-WUAB, zřejmě první prototyp), neobvyklý transportní letoun Aero Spacelines Super Guppy (F-BBPA), který bude možné vidět i zevnitř, či Sud Aviation Carravelle. Ty doplní další lahůdky, stroje Corvette, Falcon 10, Fouga Magister, Gazelle, Mirage 3C, Nord 1100, Lockheed F-104, Avion cible CT20, Mig 25, Saab Draken a další. Mimo hlavní halu si návštěvníci muzea budou moci navíc prohlédnout i tematicky zaměřené výstavní prostory, které jim poodhalí roušku mnoha leteckých tajemství.
Aeroscopia je připravena i na pořádání leteckých konferencí. Jejím posláním má být v neposlední řadě výzkum v rámci moderních trendů v letectví a snaha o jeho přiblížení mladé generaci.
Hlavní ideou tvůrců muzea je nabídnout návštěvníkům pohled na letectví od jeho počátků po jeho moderní tvář dnešní doby. Součástí výstavních prostor tak bude mimo jiné i časová osa mapující vývoj letectví v rámci sedmi časových úseků. Navíc díky blízkosti továrny Airbus a zejména její výrobní linky na „třistaosmdesátky“, nabídne muzeum Aeroscopia svým návštěvníkům něco, co asi nikde jinde neuvidí. V rámci jednoho dne budou mít jedinečnou možnost vidět jak proces výroby zcela nových letounů Airbus A380, tak i jejich předchůdce, již zaslouženě odpočívající ve výstavní hale.
51 fotek, 19.6.2018, 4 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Toulouse (okcitánsky Tolosa) je město v jihozápadní Francii na řece Garonně, 580 km jižně od Paříže. Aglomerace Toulouse s 1 117 000 obyvateli tvoří jednu z nejrychleji rostoucích aglomerací v Evropě a čtvrtou největší ve Francii.
Toulouse je jedno z hlavních evropských center leteckého a kosmického průmyslu. Nachází se zde ústředí společnosti Airbus, navigačního systému Galileo, satelitního systému SPOT, nebo vesmírné centrum pod záštitou CNES (francouzsky Centre National d'Études Spatiales, Národní středisko pro kosmický výzkum), jež je největším evropským kosmickým centrem.[1] Místní univerzita patří mezi nejstarší v Evropě (založena r. 1229) a s 97 000 studenty jde o třetí největší univerzitu ve Francii po Paříži a Lyonu.
Do roku 1790 bylo Toulouse střediskem provincie Languedoc, dnes se jedná o hlavní město regionu Okcitánie, druhého nejrozlehlejšího regionu kontinentální Francie. Je také správním střediskem departementu Haute-Garonne.
Historie
Toulouse bylo založeno kolem roku 300 př. n. l. jako významné centrum galských kmenů, jmenovitě Volků Tectosagů. Bylo několikrát dobyto Římany, známý je zejména případ konzula Quinta Servilia Caepiona Staršího, naleznuvšího v Tolose obrovský galský poklad, který během přepravy beze stopy zmizel (krádež Toloského zlata). Později se rozšířilo podezření, že jej ukradl sám konzul a ačkoli se nic neprokázalo, rod Caepionů byl nesmírně bohatý až po posledního dědice, Caesarova vraha Bruta. Tolosa se již před Caesarovým záborem Galie stala součástí římského světa, později byla centrem významného hrabství (postava hraběte toulouského je známa z filmové série Angelika) a jeho představitelé se podíleli na první křížové výpravě (Raimund z Toulouse). Po rozšíření učení valdenských a tažení proti albigenským bylo Toulouse dobyto severofrancouzskými rytíři a připojeno k doméně francouzských králů. Svůj význam si udrželo až do přelomu 18. a 19. století, kdy začalo postupně upadat do regionálního průměru. Městu se dokonce naprosto vyhnula průmyslová revoluce. Ve 20. století se sem však vláda rozhodla přemístit vojenský a letecký průmysl, což dokázalo oblast opět probudit. Ironií osudu je, že největší problém Toulouse (nulový průmysl) se nakonec obrátil ve výhodu – město bylo ušetřeno škod na životním prostředí a složité sociální a ekonomické restrukturalizace, která trápí mnoho severně položených průmyslových měst.
Rozmach leteckého průmyslu a stěhování lidí z průmyslových center do slunnějších částí země měl za následek zdvojnásobení populace města v letech 1960 až 2000 (samotná Francie přitom zaznamenala nárůst pouze 30 %). Díky perspektivním odvětví biotechnologie a aerokosmonautiky je nárůst očekáván i v nejbližších letech. Toulouse si tak postupně získává zpět svůj status velkoměsta, ale čelí i podstatným problémům, jako je nedostatek ubytovacích prostor pro přistěhovalce, přetížená doprava, nebo nedostačující infrastruktura města.
69 fotek, 19.6.2018, 11 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Albi je město na jihu Francie v departementu Tarn a regionu Midi-Pyrénées. Má 48 000 obyvatel. Nachází se na řece Tarn 50 km severozápadně od Toulouse asi ve středu jižní Francie. Je správním městem 6 kantonů, ve kterých se nachází 18 správních obcí.
Historie
První obyvatelé žili v místě dnešního Albi v době bronzové.
Město samo bylo založeno Římany po jejich dobytí Galie v roce 51 př. n. l. jako osada Civitas Albiensium. Archeologické nálezy však dokládají, že se nejednalo o příliš významné antické město.
V roce 1040 dochází ke stavbě Starého mostu (Pont Vieux), který se stal důležitým faktorem ovlivňujícím obchod. Výstavba nových městských čtvrtí dokládá probíhající hospodářskou konjunkturu města. Vedle tržeb z obchodu a daní bylo zdrojem městských příjmů i mýto za použití mostu.
Ve 12. a 13. století si zde Albigenští neboli Kataři zřídili vlastní formu křesťanství, která byla církví i státem tehdejší doby odsouzena jako kacířská a proti albigenským byla vyhlášena křížová výprava, díky níž bylo toto město mezi lety 1209 a 1229 zcela zničeno, celá oblast vydrancována a obyvatelé drasticky pozabíjeni. Jedním z výsledků křížové výpravě bylo i to, že do té doby prakticky nezávislá oblast byla pevně včleněna pod moc francouzských králů.
Na konci 13. století dokončil v Albi biskup Bernard de Castanet budování biskupského Paláce de la Berbie, který svým zevnějškem připomíná vojenskou pevnost. V roce 1282 pak byla započata výstavba podobně mohutné a dojmem pevnosti působící katedrály Sainte-Cécile.
K novému rozvoji města došlo v období Renesance, kdy zde bylo z rostliny “Isatis Tinctoria” vyráběno proslavené barvivo. O rozkvětu města v tomto období dodnes vypovídají krásné a luxusní renesanční měšťanské domy vybudované obchodníky s barvivem.
V roce 1678 bylo v Albi zřízeno arcibiskupství.
Město si dodnes zachovalo pozdějšími zásahy dosti nepoškozený charakter historického města, jemuž jako hlavní stavební materiál významně dominuje režné cihelné zdivo, typické pro celou historickou provincii Languedoc.
Katedrála Sainte-Cécile
Výstavba katedrály započala roku 1282 a byla dokončena roku 1482. Je vybudována z cihel a zvenčí působí dojmem nepřístupné, jednolitě utvářené vojenské pevnosti. Zdi katedrály jsou 6 metrů široké. Jedná se o nejmohutnější stavbu z pálených cihel na světě.
V letech 1515 – 1540 byla ke katedrále přistavěna 78 m vysoká věž zvaná Baldaquin.
Interiér katedrály je tvořen pouze jedinou lodí a je bohatě vyzdoben freskami italských raně renesančních umělců, z nichž vyniká obzvláště freska Posledního soudu z 15. století.
Nádheru interiéru výrazně dotváří také filigránsky tvořená chórová přepážka ve stylu Flamboyantní gotiky. Kromě gotického ornamentu ji zdobí také přes 200 polychromovaných soch vytesaných příslušníky burgundsky orientované dílny z Cluny. Varhany byly postaveny mezi roky 1734 a 1736.
Pevnostní charakter katedrály odpovídá nejen místnímu pojetí gotické architektury, které je bylo odlišné od „závazné“ podoby gotické architektury budované v Île-de-France, ale je také jasnou deklarací pevnosti a neochvějnosti katolické církve, jako reakce na potlačené Albigenské kacířství.
Palais de la Berbie
Starší než papežský palác v Avignonu je biskupský Palais de la Berbie. Představuje jednu z nejstarších a nejlépe dochovaných hradních staveb ve Francii. Velkolepá pevnost byla dokončena před koncem 13. století. Jméno paláce pochází z okcitánského slova „Bisbia“, které znamená „biskupský palác“.
Pont Vieux
Starý most (Pont Vieux) je používán ještě ticíc let po svém vzniku. Byl vybudován z kamene v roce 1035, je nesen osmi mostními oblouky a měří 151m. Ve 14. století byl most opevněn a doplněn padacím mostem.
Lycée Lapérouse
V Albi sídlí také elitní škola Lycée Lapérouse. Gymnázium s 650 studenty sídlí ve starém klášteře. Pyšní se například několika literárními odděleními nebo hudebním oddělením vybaveným množstvím špičkových hudebních nástrojů.
Musée Toulouse-Lautrec
V bývalém biskupském paláci je umístěno Museum Henriho de Toulouse-Lautrec, které obsahuje nejrozsáhlejší sbírku prací tohoto francouzského malíře a rodáka z Albi. Vedle jeho prací je v muzeu vystaveno také množství děl Edgara Degase, Augusta Rodina a dalších významných umělců.
63 fotek, 18.6.2018, 2 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, krajina, vesnice, zábava
Saint-Émilion je obec ve Francii nedaleko Bordeaux známá především díky svým vinicím. Leží v regionu Akvitánie v departmentu Gironde asi 35 km severovýchodně od Bordeaux. Pro svoji historickou hodnotu je obec od roku 1999 zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Dějiny
Historie Saint-Émilionu sahá až do dávných dob. Římané zde založili vinice již v 2. století našeho letopočtu. Ve 4. století pak básník Ausonius, který pocházel z nepříliš vzdálené Burdigaly (nyní Bordeaux), oslavoval zdejší víno ve svých básních. Románské období zde zanechalo celou řadu úchvatných stavebních památek, díky jimž byl Saint-Émilion zapsán na Seznam světového dědictví.
Obec byla pojmenována po mnichu Émilionovi, který se zde v 8. století usadil v poustevně vytesané do skály. A byli to právě jeho řádoví následovníci, kteří ve středověku obnovili staré vinice a začali víno vyrábět a obchodovat s ním.
Víno
Saint-Émilion patří společně s Médokem, Graves a Pomerolem k hlavním oblastem pěstování a výroby červeného vína v regionu Bordeaux. Zdejší oblast je mnohem menší než Médoc a sousedí s Pomerolem. Tak jako v Pomerolu a ostatních apelacích neboli oblastech kontrolovaného původu (AOC, Appellation d'origine contrôlée) na pravém břehu řeky Gironde jsou i zde hlavními druhy vinné révy Merlot a Cabernet Franc, k nimž se řadí poměrně malé plochy Cabernetu Sauvignon, který je naopak hlavním druhem révy v Médoku.
Vína z apelace Saint-Émilion nebyla v roce 1855 zařazena do Bordeauxské klasifikace vín. První formální klasifikace vín v AOC Saint-Émilion se uskutečnila v roce 1955. Na rozdíl od klasifikace vín z roku 1855 bývá pravidelně upravována.
Jediné dvě usedlosti z apelace Saint-Émilion, jejichž vína jsou v současné době klasifikována jako premier grand cru classé A, jsou Château Ausone a Château Cheval Blanc. Následuje 13 usedlostí s víny kategorie premier grand cru classé B a 47 usedlostí zařazených do kategorie grand cru classé. Mimoto se zde nachází značné množství vinic klasifikovaných jako grand cru.
45 fotek, 18.6.2018, 10 zobrazení, přidat komentář | cestování, krajina, příroda, země
Dune du Pilat (též Dune de Pyla) je nejvyšší duna v Evropě. Momentálně je vysoká 107 metrů a nachází se 60 km jihozápadně od Bordeaux, těsně u mořského pobřeží Biskajského zálivu. Je to oblíbená turistická atrakce. Pod dunou se nachází písečná pláž, která je však nebezpečná kvůli vysokému přílivu.
Duna vzniká navíváním písku z mořského pobřeží. Ačkoliv se jedná o chráněnou oblast, poslední dobou duna ohrožuje vnitrozemí. Rozšiřuje se rychlostí 5 metrů ročně (což znamená 15 000 m2 lesa) a již pohltila několik cest a budov.[1]
Rekreačně se duna využívá k paraglidingu.
43 fotek, 18.6.2018, 1 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Bordeaux (vysl. [bordó] okcit. Bordeu vysl. [burdeu], latinsky Burdigala) je přístavní město na jihozápadě Francie, při ústí řeky Garonny do Atlantického oceánu. Živé obchodní a univerzitní město s bohatou historií je hlavním městem departementu Gironde a regionu Nová Akvitánie. Oblast Bordeaux je jednou z nejznámějších vinařských oblastí na světě s objemem asi 14,5 miliardy EUR. V oblasti je ale i významný průmysl, zejména letecký, technologický a informatický.
Historická část města se starým přístavem byla v červnu 2007 zařazena na seznam světového dědictví UNESCO.
Historie
Ve 3. století př. n. l. zde bylo město Burdigala, sídlo keltského kmene Biturges Vivisci, kteří zde razili zlaté mince. Roku 107 př. n. l. bylo v bitvě u Burdigaly poraženo římské vojsko, které bránilo své spojence Allobrogy, a jeho velitel, konsul Lucius Cassius Longinus v bitvě padl. Kolem roku 60 př. n. l. město ovládli Římané, kteří z přístavu dováželi olovo a cín. Stalo se hlavním městem Římské Akvitánie a vzkvétalo zejména ve 3. stol. Během 5. století bylo několikrát vypleněno a koncem 6. století se stalo sídlem hrabství a arcibiskupství v rámci merovejského království. V 8. století je vyplenili Arabové a po jejich porážce připadlo karolinské říši, muselo se však bránit nájezdům Vikingů a vzpourám Basků.
Město získalo na významu za vévodkyně Eleonory Akvitánské, která se stala francouzskou královnou a roku 1152 se po druhé provdala za Jindřicha Plantageneta, pozdějšího anglického krále. Za krále Eduarda, „Černého prince“ bylo hlavním městem nezávislého vévodství a 1453 bylo opět připojeno k Francii. Roku 1462 dostalo samosprávu a v 16. století k obchodu s vínem přibyl i zámořský obchod s cukrem a s otroky.
Roku 1653 je dobyl král Ludvík XIV. a v 18. století neobyčejně rozkvetlo. Velkolepá náměstí a asi 5 000 budov dnešního Bordeaux pochází z této doby. Baron Haussmann, dříve prefekt v Bordeaux, se inspiroval zdejším urbanismem při velkorysé přestavbě Paříže v 60. letech 19. století. Za Velké francouzské revoluce hráli liberální poslanci za Gironde – girondisté – významnou úlohu, než je radikálové začal pronásledovat. Za Napoleonských válek se začal stavět první kamenný most přes Garonnu, dokončený 1822. Roku 1858 bylo Bordeaux připojeno na dvojí železnici, severní a jižní, které se o dva roky později propojily mostem.
Za války v roce 1870 se sem uchýlila francouzská vláda, stejně jako za obou světových válek, za druhé války se však brzy přestěhovala do Vichy. V Bordeaux vznikla důležitá základna italského a německého ponorkového loďstva, které odtud operovalo v Atlantiku.[1] Po roce 1940 se vyznamenal portugalský konsul v Bordeaux, Aristides de Sousa Mendes, který vydal tisíce portugalských víz uprchlíkům před nacisty. Za války byla oblast Gironde jedním ze středisek odporu, koncem války se však jeho představitelé dohodli s místním velením Wehrmacht, že přístav a most nebudou vyhozeny do povětří, jak zněl Hitlerův rozkaz. Němečtí vojáci tak mohli bez překážek odejít, město však nebylo válkou téměř vůbec poškozeno.
Po válce prošlo město velkými změnami. Přístav byl přeložen blíže k moři, kam mohou vplouvat i kontejnerové lodi a tankery a poblíž vznikla nová rafinerie. Na pravém břehu vznikl nový průmysl (Ford, IBM, Siemens, Aérospatiale aj.), univerzita dostala nový kampus za městem, byly postaveny čtyři nové mosty a kolem města vznikla okružní dálnice. Od 80. let začala rekonstrukce starého města s omezením automobilového provozu a s podporou pěších, cyklistů i zeleně. Roku 1994 vznikl nový plán rozvoje města a od roku 2004 byla obnovena tramvajová doprava.
148 fotek, 17.6.2018, 12 zobrazení, přidat komentář | auta, sport, zábava
na začátku ...
Po přestěhování do Le Mans vytvořil Amédée Bollée první "moderní" vůz v roce 1873. Úspěch "Obéissante" byl univerzální a uzavřel osud Sarthe a Le Mans. Od roku 1923 se Le Mans s 24H Le Mans stalo místem, které bylo synonymem pro automobily. Automobilový klub Ouest, oddělení a místní sběratelé proto vytvořili auto muzeum v roce 1961. Od roku 1991 je umístěno vblízkosti hlavního vchodu na okruh.
Nejslavnější výrobci
Bentley, Ferrari, Jaguar, Ford, Porsche, Matra, Audi a další, všechny skvělé jména jsou zastoupeny legendárními modely a ponořují návštěvníka do největší vytrvalostní závody na světě. 300 metrů čtverečních dočasných výstav doplňují tematické zobrazení.
266 fotek a 3 videa, červen až červenec, 12 zobrazení, přidat komentář | auta, sport, události, zábava
Vytrvalostní automobilový závod 24 hodin Le Mans:
1. Buemi, Nakadžima, Alonso (Švýc., Jap., Šp./Toyota TS050 - Hybrid) 388 kol, 2. Conway, Kobajaši, López (Brit., Jap., Arg./Toyota TS050 - Hybrid) -2 kola, 3. Laurent, Beche, Menezes (Fr., Švýc., USA/Rebellion R13 - Gibson) -12 kol.
72 fotek, 15.6.2018, 6 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Rennes (bretonsky Roazhon) je město v severozápadní Francii, nejdůležitější město v Bretani a sídlo prefektury departementu Ille-et-Vilaine. Rennes bylo dříve hlavní město Bretaňského knížectví. Rozkládá se na pahorku na soutoku řek Ille a Vilaine.
Rennes je desátá největší francouzská městská oblast s 700 000 obyvateli[1]. Město má více než 64 000 studentů.
Historie
Historie města sahá až do keltské doby kdy existovalo pod jménem Condate (soutok). Založeno bylo galským kmenem nazývající se Redoni. Později bylo Rennes součástí Římského impéria. Od roku 1532 bylo správním střediskem Bretaně. V roce 1720 město vyhořelo.
Město a památky
Střed města se nachází východně od soutoku řek Vilaine a Ille, na náměstí Place de la Opéra. Na západní straně náměstí stojí barokní budova radnice z let 1734 - 43. Naproti radnici stojí budova Opery z let 1832 - 36. Necelých sto metrů severovýchodně se nachází náměstí Parlement de Bretagne s klasicistní budovou bretaňského parlamentu z první pol. 17. st. Jižně od obou náměstí leží náměstí Place de la Republique s hlavní budovou Palais du Commerce z konce 19. st. a počátku 20. st. V budově sídlila řada institucí, od počátku až do současnosti je zde pošta a kavárna La Paix. Severozápadně od náměstí, v blízkosti soutoku řek Vilaine a Ille, stojí renneská katedrála St Pierre. Klasicistní stavba byla dokončena v roce 1844. Vyřezávaný vlámský oltář je z 16. st. Vpravo od katedrály stojí rovněž klasicistní kostel St Sauveur z let 1703 - 68. Severně od katedrály se nachází Place des Lices a Place Ste-Anne s řadou barů, obchodů a prodejnami palačinek. Je to část města, která byla ušetřena požáru na počátku 18. st., a tak zde najdeme úzké uličky a původní hrázděné domy. Západně, směrem k řece, respektive kanálu řeky Ille, se dochovaly zbytky původních městských hradeb a brány Portes Mordelaises z 15. st. Ve východní části centra Rennes pak leží park Parc du Thabor. Při západním vstupu do parku a zahrad, stojí klasicistní klášterní kostel Notre-Dame-en-Saint-Melaine dokončený v 19. st.
61 fotek, 15.6.2018, 6 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, krajina, příroda, zábava
Megalitické řady v Carnacu (francouzsky Alignements mégalithiques de Carnac) jsou uskupení neolitických menhirů a dolmenů na více než čtyřech kilometrech v jižní Bretani. Nejznámější jsou aleje více než 4000 vztyčených kamenů rozestavěných v souběžných či vějířovitých řadách v délce asi 1 km u obce Carnac. Menhiry jsou od roku 1889 chráněny jako historická památka.
Výzkumy
Nejstarší vysvětlení existence menhirů přináší množství starých pověr, mnohdy spojených s křesťanskými světci. Nejznámějším příběhem je legenda o sv. Kornéliovi, který byl jako papež vyhnán z Říma a pronásledován římskými legiemi přes celou Galii. Poté, co došel až do Bretaně a dál už bylo jen moře, proměnil své pronásledovatele v kameny, které tak zůstaly vyrovnány v řadách za sebou.
Domněnky o původu na vědeckých základech pocházejí až od 2. poloviny 18. století. Amatérský archeolog a sběratel starožitností hrabě Anne Claude de Caylus v roce 1764 vyslovil myšlenku, že kameny pocházejí z doby galo-románské. F. z Pommereul v roce 1790 předpokládal keltský původ megalitů a tato hypotéza dlouho převládala.
Ale na konci 19. století archeologové James Miln a Zacharie Le Rouzic na základě archeologických průzkumů přinesli novou interpretaci. Snažili se ověřit, zda se jedná o kultovní místo a prokázali, že stavby vznikly mnohem dříve, ještě před příchodem Keltů. Během německé okupace se nacistická archeologie zajímala o kamenné řady v Carnacu ohledně prokázání indo-germanizace reginu národy přišlými ze severu přes moře. Na podzim 1940 byla vyslána výprava a s pomocí Luftwaffe byla vytvořena letecká topografie. Výzkum zaštiťoval přímo Alfred Rosenberg, stranický ideolog NSDAP. Průběh války tyto výzkumy přerušil.
Výzkumu, který trval 30 let, se věnoval Pierre Méreaux. Odmítl teorii kultu mrtvých a argumentoval, že dolmeny sloužily pravděpodobně jako primitivní seismografy, neboť Bretaň byla seismicky aktivní oblastí. Umístění a orientace menhirů mělo procházet seismickými zlomy.
Historie
Menhiry byly vztyčeny v období neolitu v 5. až 2. tisíciletí př. n. l. Zdejší pravěké kmeny bydlely ve velkých dřevěných domech a zabývali se chovem a zemědělstvím. Vytvářely rozsáhlé kolektivní hrobky, obří stély, dolmeny a řady menhirů. Neolitičtí obyvatelé Bretaně zvládali manévrování s těžkými kameny pomocí kůlů a provazů, což prokázalo mnoho experimentů. Největší menhir u obce Locmariaquer váží 300 tun a tvoří ho 20metrový žulový kámen. Z místního kamene vytesali přes 3000 menhirů a rozestavili je poblíž Carnacu do různých uskupení.
K velkému poškození megalitických řad přispěl mimo jiné sv. Martin z Tours, který ve 4. stol n. l. v rámci svého horlivého christianizačního úsilí, jehož součástí bylo i ničení posvátných pohanských míst, nechal celé kilometry megalitických řad vykácet.
Kompozice menhirů
Řady se táhnou borovými lesy a vřesovišti do dálky skoro osmi kilometrů a jsou pozoruhodným důkazem organizačních schopností dávných obyvatel tohoto kraje.
Místo je rozděleno do několika částí. V každé řadě jsou menhiry uspořádány v sestupném pořadí a každá část navazuje určitým úhlem na předchozí. V průměru kameny váží mezi 1 a 2 tunami, ale mnoho z nich je mnohem těžších. Každá řada končí více či méně viditelným megalitickým ohrazením. Přerušení řad je důsledkem poškození v průběhu staletí včetně výstavby přilehlých budov.
Od západu na východ se nacházejí u obce Carnac řady a uskupení nazvané Le Ménec, Toul-Chignan, Kermario, Le Manio, Kerlescan a Le Petit Ménec u obce La Trinité-sur-Mer.
Řady Le Ménec
Největší seskupení se nachází u vesničky Le Ménec blízko Carnacu, kde je skupina domků obklopena kromlechem tvořeným elipsou z 71 kamenů stojících těsně vedle sebe. Na východ od ohrady v Le Ménec stojí 1099 menhirů uspořádaných do 11 alejí, jež se táhnou v délce 1165 m v pásu širokém 100 m v 11 řadách. Kameny jsou srovnány podle výšky. Nejblíž k ohradě jsou největší, vysoké 3,7 metru, a dál se stále zmenšují, takže na konci měří jenom 0,9 m. Řady kamenů nejsou přímé; opisují mírnou křivku směrem k severovýchodu a končí u další kamenné ohrady ve vzdálenosti více než 0,8 km.
Řady Kermario a Manio
Aleje v Kermariu nejsou tak rozsáhlé, ale obsahují největší kameny. Nejvyšší z těchto megalitů je víc než 7 metrů vysoký. V deseti řadách je zde umístěno 982 menhirů. Také tyto kameny se stejně jako v Le Ménec rychle zmenšují směrem ke konci seskupení o 1,2 km dál, kde jsou v pravém úhlu umístěny tři obrovské balvany.
Při stavbě vodní nádrže Kerloquet v 19. století byla zničena část řad. Nyní rozděluje řady mezi Kermario a Manio. Kerloquet obsahuje 82 menhiry.
Nedaleko odtud se nachází tzv. Quadrilatere du Manio (čtyřúhelník v Maniu), který tvoří několik žulových bloků o výšce jeden metr. Obklopují mohylu. Nachází se zde rovněž Géant du Manio (obr z Mania), který se zdvihá do výšky 6 metrů.
Řady Kerlescan a Le Petit Ménec
Třetí skupina kamenů stojí ještě dál na východ u Kerlescanu. Je to čtvercová ohrada v těsné blízkosti 13 paralelních řad skládajících se z 540 kamenů na ploše 3,5 ha. Na jeho okraji se nachází kromlech ze 39 menhirů. Tato část je ze všech tří nejzachovalejší. A ještě dál východním směrem do lesa se nachází asi 100 kamenů skupiny Le Petit Ménec u obce La Trinité-sur-Mer.
123 fotek a 2 videa, červen až červenec, 3 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Nantes je město v západní Francii ležící na řece Loiře, zhruba 50 km od pobřeží Atlantského oceánu. Jde o hlavní město regionu Pays de la Loire. V Nantes žije více než 292 000 obyvatel, což z něho činí 6. nejlidnatější město země. V celé metropolitní oblasti žije podle sčítání z roku 1999 711 000 lidí. Ve městě se nachází mezinárodní letiště, které je se zbytkem města spojeno tramvajovými a autobusovými linkami.
Historie
Prvotními obyvateli oblasti byli Keltové. V roce 56 před K. obsadil Nantes Julius Caesar. Ve 3 .st. byla okolo města postavena obranná zeď, jejíž pozůstatky se dochovaly do současné doby. Po pádu Západořímské říše se Nantes stalo součástí Francké říše. Bylo důležitým opěrným bodem proti pronikání Bretonců z oblasti Bretaňského poloostrova. V 10. st. město na čas získali Vikingové.
Historicky významný je přístav v Nantes na řece Loiře, který byl v 18. a 19. století jedním z nejfrekventovanějších v Evropě. Díky obchodu se zámořím a hlavně s otroky v této době město nesmírně zbohatlo. Dokumentují to zachovalé měšťanské domy s ozdobnými architektonickými prvky. Se zvyšující se nákladní kapacitou zámořských lodí, které kvůli ponoru trupu musí kotvit v ústí řeky Loire, ztratil přístav svou bývalou slávu a velikost.
Město a památky
Nantes leží na obou březích řeky Loiry, historická část města Centre-Ville leží na pravém břehu řeky. V těsné blízkosti a západně od hlavního nádraží Gare d'Orleáns. K hlavním památkám v Nantes náleží katedrála St-Pierre-et-Paul a Vévodský hrad Chateau des Ducs de Bretagne. Centrum města leží západně od hradu a katedrály, k hlavním náměstím náleží Place du Buffay, Place St. Croix, Place Royale a Place du Commerce.
Katedrála St-Pierre-et-Paul se začala stavět v roce 1434 a byla dokončena až v roce 1893. Vyniká zejména gotickým portálem se sochařskou výzdobou. Vévodský hrad, Chateau des Ducs de Bretagne je goticko-renesanční opevnění z 13. až 16. st. V jednom z paláců hradu je námořní muzeum Musée des Salorges. Západně od hradu leží náměstí Place du Buffay s kavárnami a prostory pro městské trhy a Place St. Croix s barokním kostelem Saint Croix. A opět západně po jedné z hlavních ulic starého města, pěší zóně s obchody, Rue de la Barillerie a Rue de d'Oreláns, se dostaneme na historické náměstí Place Royale z roku 1790 s fontánou z roku 1865. Na menším náměstí severovýchodně pak stojí neogotický kostel Saint-Nicolas de Nantes z let 1844 - 69. Jižně od Place Royale leží Place du Commerce s řadou kaváren a východně leží náměstí Place Graslin s budovou nanteské opery Théâtre Graslin z konce 18. st.
Zvláště v okolí Place Royale, ulice Crébillon a Cambronne jsou významné historické měšťanské domy z 18. st.
19 fotek, 14.6.2018, 3 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, události
Chenonceau (francouzsky Château de Chenonceau) je zámek situovaný cca 240 km jihozápadně od Paříže, nedaleko soutoku řek Cher a Loira. Stojí na místě původního vodního mlýna, který byl v letech 1513–1521 nahrazen zámkem. V letech 1556–1559 byly přistavěny mostní oblouky, které zámek spojily s druhým břehem řeky. Na obloucích je nyní umístěna dvoupatrová galerie, kdysi využívaná jako oblíbené místo společenských setkání francouzské aristokracie. Tuto přístavbu zřejmě iniciovala Kateřina Medicejská. Po zámku ve Versailles je druhým nejnavštěvovanějším zámkem ve Francii.
Chenonceau je vodní zámek postavený v renesančním stylu. Nachází se poblíž soutoku řek Cher a Loira v malé obci s názvem Chenonceaux. Zámek je od hlavního města Paříže vzdálen zhruba 240 kilometrů jihozápadním směrem.
Chenonceau patří k šedesáti slavným zámkům na Loiře. Je skutečným klenotem mezi francouzskými architektonickými památkami. Za rok tento zámek navštíví takřka milion lidí. Tak se svou návštěvností zámek Chenonceau řadí na druhou příčku, hned za slavný zámek ve Versailles.
Často se Chenonceau označuje jako nejromantičtější zámek ve Francii. Stavba má čtvercový půdorys, v každém nároží je umístěna okrouhlá věž. Na místě dnešního zámku se ještě před jeho vznikem nacházel vodní mlýn.
Původně představovala stavba Chenonceau menší sídlo. V 16. století se začalo s jeho přestavbou. Dnes v pokojích tohoto zámku můžete vidět zdobené flanderské tapiserie, obrazy známých a slavných umělců, nádherně malované stropy nebo třeba zajímavá kamna. V zámecké kuchyni je umístěna celá obsáhlá sbírka měděného nádobí, součástí zámku je i muzeum figurín.
Také exteriér není ledajaký. K zámku vás dovede platanová alej, součástí rozsáhlého zámeckého parku je okrasná a ovocná zahrada. Vše opět honosné a přepychové.
Zámek Chenonceau je úzce spjat se jmény šesti dam, které v jeho historii hrály zásadní roli. První Francouzskou ze seznamu je Catherine Briconnet. Tato dáma zámek navrhla. Díky ní tak dnes stojí na svém místě a mohou ho obdivovat davy turistů.
Druhou významnou ženou v pořadí byla Diana de Poitiers, což byla zároveň osudová žena krále Jindřicha II. Díky ní dnes stojí oblouky nad řekou Cher. Diana také nechala vsázet okrasnou zahradu s fontánou, což bylo na tehdejší dobu něco neobvyklého. Údajně v této zahradě také pěstovala artyčoky.
117 fotek, 14.6.2018, 3 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, události
Historie zámku Amboise není příliš veselá. Střídá se v ní destrukce, zmar a množství smrti. Jednou z mála světlých stránek je pobyt Leonarda da Vinci. I když, i ten tu vlastně také zemřel.
Frekventované místo od pradávna
Již od doby neolitu sloužilo místo, na němž je postavený zámek, jako skvělá pozorovatelna dění na Loiře. V době železné tu vzniklo hlavní město kmene Turones, jehož název dal jméno celé oblasti Touraine. K důležitým místním událostem patří i setkání Chlodvíka, zakladatele franské říše, s králem Vizigotů Alarikem, které tu proběhlo roku 503, při němž oba vládci na krátkou dobu uzavřeli mír.
Dnešní zámek je postaven na zbytcích středověké tvrze. Jeho historie začíná v 15. století, kdy byl ve vlastnictví rodiny Amboise. Louis d´Amboise byl však roku 1431 odsouzen k smrti za spiknutí proti Arthurovi de Richemont, oblíbenci krále Karla VII. Nakonce Luis dostal milost, ale jeho sídlo propadlo ve prospěch krále.
Velké plány přerušila podivná smrt
První z panovníků, který tu trávil většinu času, byl Karel VIII. Ten pozval italské stavitele Domenica da Cortona a Gieronda, aby hrad přestavěli tak, aby se zamlouval jeho ženě Anně Bretaňské. Jeho přáním bylo vystavět moderní rezidenci obklopenou nádherným parkem – tak vznikl pod dohledem italského architekta Pacella de Merciogliano první renesanční park v Evropě.
Sám Karel VIII. tu zemřel velmi zvláštním způsobem – když se šel podívat na sportovní klání, cestou dolů po schodech se udeřil hlavou do dveří a druhého dne se již nedožil. Protože zemřel bez dědice, připadl zámek i královský titul jeho bratranci Ludvíku XII. Ten sice bydlel v Blois, ale rozhodl se dokončit i započatou rekonstrukci Amboise.
Sláva a rozvoj za Františka I.
Ubytoval tu však svého mladšího bratrance Františka d´Angoulenne, budoucího krále Françoise I. Ten po své korunovaci roku 1515 neměl dlouho žádnou trvalou rezidenci. Ale protože neustálé přesuny celého královského dvora jsou finančně velmi náročné, rozhodl se pro rekonstrukci zámků na Loiře.
Svůj čas trávil také často na Amboise, kde si užíval přepychového života – pořádal turnaje, maškarní bály i ohňostroje. Ty pro něj připravoval sám Leonardo da Vinci, který využil Františkova pozvání a přišel sem jako stárnoucí muž bez valného finančního zázemí roku 1516. Na zámku v Amboise se podílel jako architekt, projektant i malíř a pro jeho výzdobu sem přinesl mimo jiné i obraz Mona Lisy.
Ubytován byl v asi dva kilometry vzdáleném zámečku Manoir di Clos-Luce, který je se zámkem spojený podzemním tunelem a kde také o tři roky později zemřel.
Protestanti proti katolíkům
Po krátkém panování Jindřicha II. byl ve svých šestnácti letech korunován František II. O rok později byl oženěn s Marií Stuartovnou, jejíž příbuzní, bratři Guisové, se starali o Františkovo vzdělání. Proti nim také bylo zaměřeno hugenotské povstání roku 1560.
Tehdy 27. března hugenoti unesli budoucího krále, aby jej dostali z rukou katolických Guisů. Byli však překvapeni královskými vojáky poblíž Amboise a všech 1200 mužů, kteří se na povstání podíleli, bylo buď vhozeno v pytlech do řeky, nebo jejich těla byla nabodnuta na háky na cimbuří zámku.
Začátek konce
V 17. století se zámek proměnil ve vězení. Mezi nejznámější místní vězně patřil ministr financí Nicolas Fouquet, kterého 5. září 1661 v Nantes zajal sám kapitán mušketýrů d´Artagnan.
Co zbylo ze zámku po období jeho přeměny ve vězení, zničili revolucionáři během Velké francouzské revoluce. Takže když roku 1806 věnoval Amboise Napoleon za věrné služby senátorovi Pierre-Roger Ducasovi, byl zámek v tak špatném stavu, že jeho velká část musela být zbourána.
Záblesk lepších časů
Pozitivní změnu přinesl až Ludvík Filip, který zámek dostal roku 1821 od své matky. Aby zámek vypadal majestátněji, vykoupil a nechal zbourat 46 okolních domů a vybavil královy komnaty empírovým nábytkem.
Velká část jeho oprav však byla zničena během německé invaze roku 1940.
I přesto jej stojí za to navštívit!
I když z původního Château d´Amboise zůstala jen část, jedná se o jeden z nejkrásnějších zámků v celé oblasti. Jako rezidence králů z dynastie Valois v sobě spojuje francouzskou eleganci s pompézností jejich králů. Tento na první pohled středověký hrad s renesančními prvky se vzpíná na vrcholu skalnatého srázu nad Loirou, obklopený ospalým, poklidným, ale malebným městečkem s křivolakými uličkami.
Návštěvníkům nabízí nádherný pohled na krémově zbarvené stěny v kontrastu se střešními břidlicovými věžičkami. Turisté by si také neměli nechat ujít královské komnaty v gotickém Logis du Roi z 15. století, Tour de Minimes, věž, jež tvořila původní vchod a po její obrovské spirálovité rampě mohli vyjet až nahoru plně naložené povozy, Kapli sv. Huberta ve stylu plaménkové gotiky s hrobkou Leonarda da Vinci a ani úchvatný pohled z terasy na údolí Loiry.
142 fotek, 14.6.2018, 4 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Zámek Chambord [šambór] je největší ze zámků na Loiře ve střední Francii. Byl postaven v letech 1519 až 1547 na objednávku Františka I. v zátoce řeky Cosson, levého přítoku Loiry. Zámek leží asi 14 km východně od města Blois v departementu Loir-et-Cher.
Architektura
Chambord patří k vrcholným stavbám renesanční architektury a k nejznámějším zámkům ve Francii. Jeho fasáda má šířku 128 metrů, v zámku je 440 místností, 80 schodišť, 365 komínů a 800 tesaných hlavic sloupů.
Jméno architekta který projektoval stavbu není známo, analýzy však ukazují že na plány zapůsobil vliv Leonarda da Vinciho jenž v té době působil jako architekt na dvoře Františka I. avšak zemřel krátce před započetím stavebních prací.
Rozsáhlá stavba byla zahájena roku 1519; podle dochovaných údajů na ní pracovalo 1800 dělníků. Pracovní podmínky ztěžovalo, že na zvoleném místě se rozkládaly mokřady a dělníci proto museli do měkké půdy zatloukat dubové kůly do hloubky až 12 metrů, aby stavba stála na pevných základech.
Ke stavbě byl použit vápenec z oblasti Tuffeau. Zámek je postaven podle vzoru středověkých tvrzí okolo centrální části zvané donjon, ten však zde neplnil obrannou funkci. Donjon zahrnuje pět obyvatelných pater. V každém patře zámku se nachází čtyři čtvercové a čtyři kruhové byty. Čtyři chodby ze čtyř světových stran se stýkají ve středu zámku jemuž dominuje schodiště ve tvaru dvojité šroubovice. To bylo zřejmě navrženo pod vlivem Leonarda da Vinciho. Později František I. zámek nechal rozšířit a usídlil se v rozsáhlejších místnostech ve východním křídle. V západním křídle byla započata stavba kaple, ta však byla dokončena až později za Ludvíka XIV..
Historie
Roku 1392 odkoupil rod knížat z Orléans lesnatou oblast v okolí Chambordu od hrabat z Blois. Roku 1498 se stal francouzským králem Ludvík XII. Orleánský a pozemky tak přešly do vlastnictví královského dvora. Roku 1516 se František I. vrátil s Leonardem da Vinci z Itálie kde se inspiroval italskou renesanční architekturou. 9. září 1519 byly zahájeny stavební práce, které však postupovaly pomalu a v letech 1521 až 1526 je zcela přerušila italská válka. Stavba pak pokračovala od září roku 1526; účastnilo se jí asi 1800 dělníků. Práce byly dokončeny v roce úmrtí Františka I. v roce 1547, dostavbou královských apartmá. Král sám na zámku během svého života strávil velmi málo času. Další francouzští králové zámek nechali opuštěný což vedlo k jeho postupnému chátrání.
V letech 1725 až 1733 zámek obýval Stanisław Leszczyński, v té době sesazený polský král, tchán Ludvíka XV. Od roku 1745 do r. 1750 sloužil jako kasárna. Roku 1792 nechala revoluční francouzská vláda prodat mobiliář zámku a Napoleon Bonaparte zámek věnoval maršálu L. A. Berthierovi. Během francouzsko-pruské války roku 1870 sloužil zámek jako polní nemocnice. V roce 1883 se stal majetkem bývalého vládnoucího rodu Parmského vévodství. Od roku 1930 je ve vlastnictví státu. Během druhé světové války zde od roku 1939 do roku 1945 byly uskladněny umělecké sbírky Pařížského muzea v Louvre.

Komentáře

přidat komentář

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.